Znáte to. Prostě ten hnusný předmět zase neumíte a profesor bude určitě zkoušet. Už jen tenhle fakt vás otráví natolik, že nějaké učení nepřichází v úvahu. Crrrr. A je to tady. Tak třeba by mohl mít aspoň dobrou náladu a nezkoušet, naivně si řeknete a všechny naděje vás opustí, když se dveře otevřou a profesor vstoupí do dveří. Ten výraz rozhodně nenapovídá tomu, že by dneska měl dobrou náladu. Sotva po pozdravu dosedáte na židli, už slyšíte tu hnusnou větu: „Nějací dobrovolníci?“. Popřípadě tato věta ani nepřijde a profesor suše oznámí, že jde zkoušet a vezme to třeba odshora. Výraz na jeho tváři je více než provokativní. V té chvíli se vám zježí všechny chlupy a je vám jasný váš osud, protože vaše jméno začíná na A, popřípadě B, ale studenti od A ve třídě nejsou. Ano, profesor řekl vaše jméno a vás najednou zavalila vlna ukřivdění, vzteku a zoufalství. V tomto stavu sedíte a přemýšlíte, jestli mu něco neřeknete. Jste celý rudý a máte chuť ho akorát uhodit sešitem po hlavě, či sešit sníst, nebo roztrhat na tisíc malých kousků. Podobných scénářů by se našlo víc, ale o to tady nejde. A pak se to ve vás prostě zlomí. Na celou třídu jasně a zřetelně vyslovíte tu větu. „A co když ne?“. Následuje pět vteřin ticha, kdy si všichni včetně vás znovu přehrávají tu větu a nikdo, ani vy nevěříte tomu, že jste to řekl. Následuje velice krátká chvilka paniky, kdy pošilháváte po blízkém otevřeném oknu a přemýšlíte, v jakémže jste to patře. Z těchto myšlenek vás ale velice rychle vytrhne hlas profesora. „Prosím?“ řekne a vy byste všechno vzal radši zpátky. Ale pozdě. Teď doufáte, že profesor je z toho více zmatený než vy, ale barva jeho tváře se rychle přibližuje rudé, což nevěstí nic dobrého. Zařve něco ve smyslu, že tohle se mu ještě nestalo a že dnešní mládež je teda vážně děsná a ať okamžitě jdete ven. Vybíháte ze třídy a dostanete šílený záchvat smíchu. To co se událo v minulých dvou minutách je skoro neuvěřitelné, ale ten výsledek. Stojíte na chodbě a zkoušený nebudete. Tedy aspoň dnes ne. Profesor nejspíš nikomu nic neřekne z vlastní ješitnosti, která mu nedovolí přiznat, že mu drze odporoval žák a jeho nenapadlo nic lepšího, než ho poslat na chodbu. Ano, takhle by to sice dopadnout mohlo, ale bohužel existuje i pár jiných možností, které už tak optimistické nejsou. A proto se ptám- odváží se někdo z vás a řekne: „A co když ne?“
Tags: Autor: Markétka
Napiš víc na 
Plky RSS Feed
A co když jo?:D
Markét, ty jsi zlobila?!
Ne Štěpáne,ale nejradši bych zlobila…
To jsou jen představy tohle… 
Hahá…vysoce inspirativní:D jednou mi někdo vyprávěl něco..ehm, řekněme, že podobného, nevím, každopádně jsem si na to v souvislosti s tímhle článkem vzpomněla:) Šlo o dobře známou situaci – parta čtyř kluků si spokojeně jede autobusem, samozřejmě ¾ z dotyčných načerno. Tydlylylylý, dveře se zavírají, ukončete výstup a nástup, jak by kdysi řekl chraplavý hlas v metru. No a co kluci nevidí – z druhého konce busu se k nim blíží známý béžovo-neidentifikovatelný vaťák pana revizora. Autobus zajíždí na další zastávku , vaťák se blíží, dveře se otvírají. A tu najednou jediný „bílý“ pasažér ze skupiny začne panicky řvát : „Ty v*lé, kucí, revizor!“ a zběsile vyskakuje ven. Vaťák nabuzený touhou po dobrodružství a vidinou hrdinného dopadení neplatiče vyskakuje i s kolegou za ním a po chvilce viníka dohání. Těžce vydechuje a vítězoslavně pokládá svou milovanou otázku: „Tak co, máte jízdenku, mladý muži?“. Mladý muž jen triumfálně hrábne do kapsy, podá mu svou lítačku, ukáže na okénko odjíždějícího autobusu, ve kterém se šklebí tři obličeje, a povídá: „No, já bych ji měl..ale oni rozhodně ne“…
Jo, jo, to už jsem také slyšel