Zúčastnit se a podpořit tak myšlenku fair trade („způsob obchodu, který podporuje znevýhodněné pěstitele, řemeslníky a zaměstnance z rozvojových zemí Afriky, Asie a Latinské Ameriky“) je naprosto jednoduché. Do piknikového koše si zabalte deku, připravte si do termosky čaj, kávu nebo kakao a k tomu si k snídani můžete upéct buchtu třeba z fairtradového kakaa, biomouky nebo medu od místního včelaře… Pokud by se vám náhodou nechtělo péct, můžete se třeba cestou stavit pro chleba a potom na farmářských trzích pro nějakou tu zeleninu… Pak už jen stačí přijít posnídat do parku…

Abyste se nenudili, je pro vás připraven i doprovodný program. Začíná se pozdravem slunce, po snídani je pro vás připraveno improvizační divadlo, tzv. improshow, Bizonů z Opatovic nad Labem a Hašlerek z Hradce Králové. Můžete si také zahrát petanque nebo si popovídat v angličtině a francouzštině…

Více informací na: https://www.facebook.com/events/355766634469876/ a http://www.ferovasnidane.cz/ferova-snidane

„Flek je v našem regionu velmi unikátní projekt, protože mladým umělcům umožňuje prezentovat široké veřejnosti, že street art nemusí být nutně vnímán jako vandalismus, ale že se jedná o svébytný umělecký styl, který má rozhodně co říci,“ říká jeden z účastnících se výtvarníků, Jan Černoš.

Zajištěna je zhruba desítka místních umělců, kteří budou vytvářet svá vlastní dílka. Pro veřejnost se tak naskýtá jedinečná možnost promluvit si o významu jednotlivých výtvorů, motivaci umělců či zeptat se na rady ohledně vlastní tvorby. Všem přítomným budou volně k dispozici akrylové barvy, spreje, tuš, fixy a další výtvarné pomůcky v několika barevných variantách.

Areál se otevře v 17:00, kdy začne i hudební produkce. Během celého programu se vystřídá dvojice djs Komox a Watever. V sedm hodin akce vyvrcholí soutěží. Výtvarníci dostanou zadané téma, na které budou muset během hodiny vytvořit co nejzajímavější dílko libovolnou technikou i prostředky. O vítězi soutěže rozhodnou přímo návštěvníci akce.

Po vyhlášení výsledků a předání cen, které věnovali naši partneři, bude následovat další prostor pro volnou tvorbu. Skatepark se uzavře ve 22:00, poté však bude pokračovat oficiální afterparty v hradeckém klubu Ozzies. Projekt je financován z programu O2 Think Big. Více informací můžete nalézt na www.flek-hk.cz nebo na facebookových stránkách.

Samozřejmě, Majáles není jen o hudbě, ale také o doprovodných aktivitách. Několik z nich už proběhlo, ale ještě pořád se můžeme těšit na čtvrteční Hradec na bruslích nebo na koncert studentských kapel Coolers a Gentle Patience v ACčku.

Pokud jde o hlavní majálesový den, s kapelami se nám roztrhl pytel. Samozřejmě se můžete těšit na stálice, jako jsou UDG nebo Sto Zvířat, bez nich by snad Majáles ani Majálesem nebyl. Jako další tu ale třeba máme Charlie Straight, Mig21 nebo Tomáš Kluse. A zlatý hřeb (nebo hřib?) večera? Nightwork! Takže byste se možná mohli vykašlat na módu a přijít v teplákovce.

Celý den vás bude provázet Jan Budař, nudit se tedy rozhodně nebudete. A nezapomeňte hlasovat pro Krále Majálesu. Letos jsou kandidáti jen dva – Ducháček hrdě zastupující BiGy a Evinoslava, jejíž volební plakáty propašovali do okolí naší školy Tyláci…

Další informace na www.majales.cz

Dneska tu hrajete 24. března a za pět týdnů budete v Hradci hrát znova na Majálesu. Myslíte, že by si koncerty mohly konkurovat?

Márdi: Tak jako, to se uvidí… To ještě teďka nevíme. Možný to je, ale uvidíme, jak lidi dneska přijdou.

Stává se vám to často, že máte dva koncerty v jednom městě v krátkém časovém sledu?

Pítrs: Míváme i častěj. Že ty termíny jsou ještě blíž k sobě. Protože na fesťáku hraješ jen krátkej časovej úsek.

Márdi: Tam hraješ jen pětačtyřicet minut, zas tady v klubu hraješ třeba až dvě hodiny a odehraješ písničky, který na tom Majálesu rozhodně nezazněj

Nedávno jste vydali EP. V jakým časovým období písničky vznikaly?

Márdi: Je to na jednu stranu dlouho sbíranej materiál a na stranu druhou vlastně skoro současnost. Je tam Benzínka, ta je nejstarší. To už je prastará píseň. Jsme rádi, že se konečně nahrála. A pak asi ve třech písničkách jsou riffy z filmu Čtyři slunce. Ty tři jsou takový hodně nový. Píseň Bolesti je o něco méně starší než Benzínka. A pak je tam takovej bonus, to je hodně čerstvý, přímo z toho filmu, jak tam jen mluví Karel Roden. Takže časový období je dlouhý, ale většina toho jsou nový věci.

Loni na podzim jste vydali album Detaily a v podstatě jste se tam odklonili od syrovýho kytarovýho zvuku, který pro vás byl dost typický. A teď tam vévodí spíše zvukový experimenty. Čím to?

Mejla: Ale to jsou všechno taky kytary!

No jasně, ale už to není ten klasickej přímočarej kytarovej zvuk…

Mejla: Ten už není ani na Fenoménu.

Pítrs: Jako jo, ten Fenomén je ještě přímočařejší, v některých pasážích tam jsou čistě doostřený kytary, což tady moc není.

Mejla: Chtěli jsme udělat rozmanitější desku. Původní představa byla taková, že uděláme retro desku, a ty zvuky jsou takový jakože retro. Kvákání, flangery, který jsme dřív nepoužívali… Prostě na každý desce to jede jinak, ty kytary.

Márdi: Byla za tím vize producenta Dušana Neuwertha, že se tam zpracuje sídlištní zvuk přes kytary, který jsou různě efektovaný a ještě se na ně prapodivně rytmicky hrálo. Takže to tam je takhle zasazený. My jsme poslední tři desky dělali právě s Dušanem a jeho přístup je samozřejmě jinej, než byl na prvních třech deskách, co jsme dělali s Petrem Fialou. A zní to takhle, i protože to je jeho pohled na naši hudbu a producent se na tom hodně podepíše. Protože on to dělá, svejma rukama a hlavně ušima.

Co tvá plánovaná kniha? Původně se říkalo, že by mohla vyjít už ke Klenotu, pak k Detailům…

Márdi: Stále ještě nevyšla (smích). Pracuju na tom, ale nejsem schopen oznámit nějaký datum, abych se opět neblamoval.

Pítrs: S další deskou! Ať to je marketing!

Márdi: Uvidíme, možná překvapím a bude to z ničeho nic.

V mnoha textech máte odkazy na Latinskou Ameriku. Mexiko, Buenos Aires, Paramaribo nebo třeba španělský jméno Peréz. Čím tě to tak láká a fascinuje?

No… Těžko říct. Nikdy jsem o tom tolik nepřemejšlel. A je fakt, že toho máme dost. No… Mně se na tom asi líbí zvukomalebnost těch názvů.

A Jižní Amerika tě láká třeba jako místo pro cestování?

No líbí se mi to, myslim si, že by to tam bylo zajímavý, ale nevim, jestli se tam někdy podívám. Nebyl jsem nikdy v na tomhle kontinentě, ale je to tam určitě zajímavý. Ale v těch textech to je spíš taková náhoda, že jsem to někde viděl a zaujaly mě ty názvy. A líbilo se mi to, když to hezky zní nebo rytmicky, to je pěkný. A občas potřebuješ hrdiny někam zasadit. Ale docela se mi líbí, teď sleduju sestřih fotbalovejch zápasů, taková rubrika, jmenuje se to Goalissimo a tam jsou reportáže s uruguayský ligy. A stadiony jsou takový strašně vesnický. Ty místa jsou takový malý. Tam je hlavní město Montevideo a kolem jsou kolem různý vesnice a z nich jsou sestřihy. Tak to by mě zajímalo, podívat se na takovej zápas první ligy na vesnici v Uruguaji.

Jsme studentský časopis: Mohli byste nám říct nějaký šílený historky ze školy?

Márdi: No támhle Pítrs a Mejla spolu chodili do třídy…

Pítrs: Nechodili jsme spolu do třídy!

Márdi: No tak jste chodili na stejnou školu.

Mejla: Jo to jo. Nejšílenější na tom je, že Pítrs je pekař a já jsem mlynář.

Pítrs: Nojo, Mejla je moukař!

Márdi: No hele, tak třeba nějaká šílená historka… Měli jsme takovýho němčináře, kterej hodně pařil. A když měl svátek, tak jsme mu dali k tomu svátku flašku zelený. No a on přišel do třídy po jedný kalbě, měl kocovinu jak prase, bylo mu blbě, vypadalo to, že bude zvracet a teď tam viděl tu flašku zelený. Tak ji otevřel a poslal po třídě. A to byla třeba hodina němčiny. Já jsem chodil na gymnázium. To bylo samo o sobě dost šílený. No ještě… Měli jsme takovýho borce na fyziku a ten se moc nemyl. Smrděl a byl dost upocenej. A jednou z něj normálně vyskočila blecha a Ivo Jech, kterej seděl v první lavici, ji připlácnul sešitem, vylisoval ji, a pak to viselo na nástěnce.

Pítrs: A maj to tam do teď zarámovaný! (smích všichni)

Jsem teď v maturitním ročníku. Mohli byste říct něco o vaší maturitě nebo o slavnostech s maturou spojených?

Márdi: U nás se vždycky, když byl maturák házely prachy. No a tenkrát někdo trefil ředitele nějakou mincí do hlavy a měl z toho pěknou tržnou ránu, a když jsme nastupovali, tak mu tekla krev. On byl takovej dost tvrdej, ten ředitel, tak asi ho někdo neměl rád. Třeba se nesmělo jezdit stopem. No a k maturitě jako takový… Já měl hrozný štěstí. Vůbec jsem se to nestihl naučit a měl jsem prostě dobrej los. Dělal jsem češtinu, němčinu, děják a základy společenských věd. Naučil jsem se jen děják a ZSV a němčinu mně přeložila babička, aspoň ty otázky, abych věděl, o co tam jde. No a češtinu jsem nějak vůbec nechytl. No a šel jsem jako, že mě vyhodí, ale měl jsem štěstí, že jsem si třeba v němčině vytáhl režim dne. Což byla taková nejjednodušší otázka a dostal jsem za tři. Pak jsem dostal ještě dvě jedničky a dvojku. Tak to jsem byl fakt rád. To byla taková moje poslední úspěšná meta. Pak ještě řidičák jsem zvládnul. Pak už jsem se nechytal. No a třeba Mejla maturitu neudělal.

Mejla: Co kecáš? Udělal.

Pítrs: Neudělal, udělal jsi ji až v září!

Mejla: Brácha ji udělal až v září. Já ji měl.

Márdi: Jo? A za kolik?

Mejla: To je jedno. Důležitý je, že ji mám.

Legenda a tajemství účinkují silným dojmem. Nekonečné čekání, které obestíralo spuštění webu, přilákalo pozornost milionů fanoušků po celém světě. J. K. si tak na sebe upletla bič geniálním reklamním tahem. Co reklama na Pottermore slibovala? Rozšíření samotného příběhu v rámci jednotlivých knih, e-shop nejen se sedmi původními knižními díly, vytvoření sítě fanoušků Harryho Pottera a konečně rozpletení záhad, kterým nebyl dán v knihách, natož ve filmech, prostor.

Splnil Pottermore očekávání? Ehmmm… Ne. Těžko vůbec mohl samotný web pokořit legendu, která kolem něho před uvedením (14. dubna2012) vznikla.

Jedním slovem: zklamání

Při vyplňování registrace jsem přemýšlel, jestli si náhodou neotvírám internetové bankovnictví u Komerční banky. Byl jsem nucen vyplnit jméno, příjmení, datum narození, národnost, vymyslet dostatečně silné heslo, rozluštit dvojici slov atd. Po celé proceduře mi bylo vygenerováno jméno (abych nepohoršil náhodou svým účtem kouzelné dětičky). Ale těžko říct, jestli zlatá cesmína 5247 nebo měsíční zrcadlo 7485 je to pravé jméno pro tak hrdinného kouzelníka, jako jsem já.

S opožděným potvrzovacím emailem jsem se vrhl do uboze vypadající potterovské online hry. Pointa klikací hry nadchne snad jen opravdové fajnšmekry, tříleté děti nebo pedofily, které vzrušuje její dětinskost. Nevysvobodí ji ani nudně originální text blikající na mě po každém správném kliknutí, nebo předměty, kouzla a lektvary, které se ukládají do vašeho kouzelného kufru.

Zapomeňte i na formu bradavického facebooku sdružujícího všechny kouzelníky světa. Jediné, co můžete udělat, je, že si přidáte jméno kamaráda do svého „friend listu“. Snad jediný e-shop si zaslouží pozornost. Rowlingová se osvobodila ode všech internetových prodejců knih a vytvořila vlastní zastavárnu, ve které zatím bohužel v policích čeká jen nám známá heptalogie s vlastní audio sestrou.

Dostaveníčko deviantů

Asi jen vtipnou historkou zůstane hekticko-hysterický začátek legendy Pottermore. Bylo – nebylo 31. července, kdy bylo oznámeno beta testování nového serveru. Po 7 dní byly uveřejňovány záludné otázky týkající se Harryho Pottera, jejichž správná odpověď mohla katapultovat registrované uživatele mezi onu hrstku, které bude povolen přednostní přístup k online verzi příběhu mladého kouzelníka.

Nejenže si mnoho uživatelů vytvořilo desítky účtů k znásobení své šance, ale dokonce ti úspěšnější prodávali vlastní účty na ebay, za něž obdrželi nekřesťanské sumy od Potter fanoušků. Web samozřejmě lákal, jako holá dětská prdelka na koupališti, i různé sexuální devianty, kteří způsobili nejeden skandál právě spuštěnému systému.

Na Harrym Potterovi jsem vyrostl. A ať si říká, kdo chce, co chce. Byl a je to styl života jedné generace, byla to generační bomba stejně jako Star trek nebo Hvězdné války a nejen já doufal v její opětovné vzkříšení díky Pottermore. Bohužel bylo to naivní přání, ale hlavu vzhůru, pořád je to jenom beta test.

Děvčata už jsou pravděpodobně správně vyšlehána, takže nám do příštího roku neuschnou… A pánové, soudě podle toho, co jsem viděla ráno, jsou zřejmě někde ve škarpě. Tu slivovici by příště už dostávat neměli.

Sezóna plastových kelímků začíná!

Tradičně bych měla přejít k „co nás čeká“, takže nebudu otálet. Všichni už netrpělivě čekáme na hradecký koncert jedné z nejlepších českých kapel, Sunshine, a proto budeme 20. dubna U Cikána všichni pařit jako diví. A aby toho náhodou nebylo málo, o týden později bude možnost konečně vyběhnout ven na jeden z prvních open-airů – Majáles. Všichni teď musíme doufat v příznivé počasí, protože tenhle měsíc si s námi dělá, co chce. Takže jestli nechcete své první letošní kelímkové pivo objímat v palčákách, vyřiďte si to s těma na vyšších místech. Děkuju.

Kdybyste náhodou věděli o nějakých akcích, které by stálo za to zmínit a pozvat vaše okolí, stačí nám jen napsat. Jsme poslední dobou dost úzce (hudebně) zaměření, asi to bude tím stresem. Ale nebojte, na maturitu se budeme vymlouvat už jenom dva měsíce. Pak už to budou přijímačky…

Zůstaňte punkloví

„Akce na přání“ jsou slibně se rozjíždějící projekt, který organizuje kulturní akce (především hudební koncerty), o které si sami fanoušci napíší. Jak to funguje? Zjednodušeně – kliknete na stránky www.akcenaprani.cz, kde vyšlete požadavek na vaši vysněnou akci. Podle vašeho přání se na stránkách vytvoří akce, kterou mohou podporovat další fanoušci. Poté se domluví určité datum a místo s kapelou nebo interpretem. Jestli váš koncert podpoří další část fanoušků, už se můžete začít těšit na uskutečnění.

Proč projekt vůbec vznikl? Na počátku stojí Zdeněk Nový, který nám i vysvětlil, jak to vůbec začalo. „Chodíval jsem do klubu Strojovna a často tam byly fakt kvalitní kapely, na kterých jsem byl jen sám! Profesionální muzikanti tam hráli před prázdným klubem. Ten později díky takovým akcím zkrachoval. Přemýšlel jsem o tom a vymyslel jsem koncept akcí na přání, že se koncerty budou konat jen za podpory určitého počtu fanoušků. A na to se ty kluby docela chytly.“

Funguje to tak, že když chce hrát nějaká kapela v nějakém městě (v HK zatím například v Lucii a u Cikán), domluvené kluby je pošlou rovnou k organizátorům Akcí na přání a ti vytvoří na stránkách událost. Když se přihlásí tolik fanoušků, aby koncert pokryl náklady, může se akce uskutečnit v konkrétním čase a místě. „Právě teď se na našem serveru objevuje řada akcí, kde sháníme a sbíráme fanoušky,“ dodává.

Projekt Akce na přání už je i na oblíbeném hudebním serveru bandzone.cz, kde ho můžete najít a podpořit. Občas je ale plnění přání docela fuška. „Je docela zajímavý, když čtu objednávku, kde je – místo konání: Šaľa, interpret: Lipo (hiphoper z Liberce). Ale proč ne? Vystavil jsem akci hiphopera v Šaľe, což je někde na Slovensku.“

Jak proces funguje přesně, si můžete nastudovat na stránkách www.akcenaprani.cz, kde najdete obrázky, grafy a vysvětlivky. Ale stručně: „Funguje to tak, že vystavíme akci, kde se musí sejít minimálně 15 fanoušků s rezervacemi, poté se potvrdí lokální klub, podmínky interpreta a později se vystaví konkrétní akce s místem konání,“ vysvětluje.

„Doufáme, že to opravu může způsobit revoluci v pořádání akcí.“

Do budoucna se projekt nechce zaměřovat jen na čistě hudební akce. Vlastně přijímá jakoukoliv invenci z řad fanoušků a „akcechtivých“ lidí. Máte nápad na organizaci divadelního představení/performance/cokoliv vás napadne a potřebovali byste publikum, místo a propagaci? Akce na přání jsou ideálním partnerem.

I vstupenky na akce jsou lehce pořiditelné. Jestli často jezdíte se Student Agency, bude to pro vás hračka, protože funguje na podobném principu.

Protože Akce na přání jsou velmi mladé a rozjíždějící se, přivítají každou dobrou připomínku, změnu, či nápad. Jak vy byste nejraději platili vstupenky? Co je pro vás nejpříjemnější a nejpohodlnější? Napište! Nám do komentářů, nebo přímo Akcím na přání. Můžete rovnou přijít i s nápadem na interpreta či kapelu, na kterou byste rádi v Hradci Králové zavítali…

Tábor 1. : LMFAO – Sexy And I Know It

http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/lmfao/sexy-and-i-know-it-251265

Dříve, než se dostanu k písničce samotné, trochu představím toto americké duo. Redfoo (Stefan Kendal Gordy) a SkyBlu ( Skyler Husten Gordon) jsou strýc a synovec a jméno jejich skupiny LMFAO je zkráceninou „Laughing My Fucking Ass Off“, který vymyslela jejich babička, a který si raději přeložte sami Skupina funguje od roku 2006 a v písních je povětšinou oslavováno pití, party a život.

Měla jsem to štěstí či smůlu – ještě před sepsáním článku jsem zhlédla video patřící k písni. Barevné oblečení se zvířecími vzory a muž, jehož vlasy navozovaly dojem, že ho před chvílí zasáhl výboj elektrického proudu, byli to první, čeho jsem si všimla.  Z celého videa a koneckonců i z textu čiší neuvěřitelné sebevědomí. Přiznávám, že na jednu stranu duo obdivuji, protože já bych se do modelů, jež měli na sobě, nikdy dobrovolně neoblékla, natož abych v nich ještě zpívala, jak skvěle vypadám. Nicméně čeho je moc, toho je příliš a vzhledem k tomu, že nejsem fanouškem tohoto hudebního stylu, být ti dva v pěvecké soutěži šli by velmi rychle z kola ven, záležet to na mně.

Tábor 2.:  Michel Teló – Ai Se Eu Te Pego

http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/telo-michel/ai-se-eu-te-pego-279540

Tento mladík je brazilský zpěvák a skladatel a od 12 je profesionálním zpěvákem. A během své kariéry vystřídal už dvě kapely. Jako nejzajímavější se mi jeví fakt, že právě na níže zhodnocenou píseň jsme mohli už vidět tancovat nejednoho fotbalistu.

K této písni jsem nenašla žádné video, pouze záznam z živého představení. A pod podiem jsem viděla vesměs jen dívky, pokoušející se zpívat a tančit se svým idolem. Přiznám se, že když jsem ji poprvé slyšela, byla jsem docela nadšená tím, že slyším portugalštinu místo vše zahlcující angličtiny. Nicméně nadšení opadlo docela rychle. Písnička mi totiž připadá jako jeden velký refrén, s nijak zvlášť hlubokým významem.

Závěrem tedy děkuji školnímu sboru Gybon a dalším sborům, které mi alespoň na chvíli dovolili díky koncertu Celebration Jazz Mass uniknout těmto dvěma „hitům“.

Jak dlouho existuje kapela Flattus?

Jirka: Kapela Flattus existuje už fakt dlouho, je to tak deset let, ale nás zajímá Flattus zhruba od roku 2005. Nejenom, že jsem nastoupil do kapely já, ale celý se to prostě změnilo. Od desky Flattus z roku 2005 se dá fakticky počítat nová éra kapely.

Co znamená název Flattus?

Jirka: No, nikdo z nás u toho fakticky nebyl, ale víme to, že původně kapelu zakládal kytarista Vladimír Jáchym. Původně to bylo psáno s jedním „t“, což znamená…

(najednou se do rozhovoru vložil šéf klubu Ivánek): Což v latině znamená…

…latinsky flatus, flatovat nebo taky z medicíny prdět.
Ivánek: Ano, velmi správně…

Ale pak si to jedna kapela zaregistrovala jako oficiální název asi po pěti letech existence naší kapely. A Flatus v tehdejší době nezbývalo nic jinýho, než to začít psát s dvěma „t“, což vlastně i líp vypadá. Pak jsem to vymyslel i takovej slogan: „Víc „t“, víc Flattus.“ Ale v dnešní době už to neznamená nic.

Jak byste popsali váš styl?

Tomáš: Teďka už to snad žádnej styl ani nemá.

Jirka: Strašnej crossover.

Tomáš: No my tomu doteď říkáme crossover, ale nejvíc je z toho cejtit asi nějakej post-grunge.

Jirka: Tenkrát to začalo nějakým metalem.

Tomáš: Říkalo se hardcore, byl to ve skutečnosti hard rock a teďka to asi nejvíc čerpá z grunge.

A co jste tak poslouchali?

Jirka: Hele, jsme dost odlišný. Já jsem vyrůstal na Michaelu Jacksonovi, s Queenama jsem se potýkal, v šesti jsem poslouchal tátovy elpíčka Black Sabbath, a to byl docela masakr. A pak taky Beatles. Ostatní chlapi jsou zase někde jinde.

Adam: Tak já jsem třeba vyrostl na Metallice, ale Queeny jsem taky v pěti – šesti letech s tátou poslouchal.

Tomáš: No počkat! Jirka poslouchá folk a taky ho hraje…

Jirka: To je fakt no…

Tomáš: …Adam zase brit-rock nebo spíš americkej pop-rock. Já zase poslouchám spíš tvrdší muziku. A bubeník má nejradši starej jazz a klasiky

Jirka: My vlastně nechápeme, proč vůbec hrajeme spolu, když každej poslouchá něco jinýho.

Chemie v kapele?

Tomáš: Asi něco takovýho, máme se rádi.

Prostě se milujem, pijem kofolu.

Vy jste loni vyhráli youtube fest…

Jirka: Jóóóóó!

Jak vás vlastně napadlo zapsat se do téhle soutěže? Pokud vím, tak youtube fest není soutěž jen pro kapely a muzikanty, ale pro všechno, co se dá nahrát na video. A jak se stal ten úspěch, že rocková kapela vyhrála něco takhle ani ne multižánrového, ale zkrátka všehochuť?

Tomáš: Je fakt, že nás tam za to nemaj rádi no.

Jirka: Je fakt, že jsme o týhle soutěži skoro nikdo nevěděli, až na Adama. Kterej nás tam na poslední chvíli zapsal

Adam: Já jsem nás tam přihlásil asi dva dny před uzavírkou týhle soutěže, takže to bylo docela na kvap. Pak nás vybrali tři porotci, což bylo velký štěstí. A pak už to bylo na lidech a na našich fanoušcích.

Jirka: No a tam bylo asi 625 klipů. A v tý době jsme si říkali, že kdybychom se dostali do první desítky, tak by to byl fakt mega úspěch. A v době, kdy se vykládá, že rock is dead, to bylo i takový symbolický obrození rocku.

Adam: Nutno říct, že to v tý soutěži bylo hodně různorodý. Hip-hopový kapely, folkový věci, žonglování s ježkem…

Jirka: Šlo tam hodně i o to, že jednou z podmínek bylo, že texty musejí být zpívaný česky. Takže by to třeba žánrově dopadlo i jinak, jak jsou in třeba vlivy z Británie, ale ty většinou zpívaj anglicky. Takže i tim tam ten náš rock nějak zůstal. Ale tim se nechci nějak shazovat, ale spousta kapel kvůli tomu do soutěže nemohla.

Adam: Kdyby tam nechali i cizojazyčný kapely, tak by byla určitě mnohem větší konkurence.

Jak se vaše výhra v soutěži projevila? Hrajete třeba častěji? V čem vám to nejvíc pomohlo?

Jirka: Získali jsme zimní turné, který zahrnuje nějakejch třináct koncertů. Asi bychom hráli i bez toho, ale možná bychom se nedokopali k takovýhle šňůře. Speciálně jsme si vychutnali to, že nám všechno zařizovala firma Championship. Chtěli jsme hrát i víc na východě, kterej jsme dřív opomíjeli. Jeli jsme až do Ostravy, do Krnova, Valašský Meziříčí… Jsme z Prahy, takže to pro nás byly fakt docela štac. Znamenalo to co hraní, to jít spát až někdy v pět ráno, takže to byl docela masakr. Ale nejvíc nám to asi pomohlo, co se týče rotací v rádiu. To je supr. Hrajou nás na rádiu Hey celostátně, na rádiu RockZone po Praze, mámě častějc videoklipy na Óčku. Já si myslim, že českej Youtubefest je nejlepší soutěž kapel, co tu kdy byla. S největším potenciálem i po soutěži. Všechny ostatní soutěže tu byly, skončily, získaly se nějaký peníze, nějaký slevy a tim to vlastně haslo. Nic dál už nebylo. Youtubefest nám hodně otevřel oči a dveře pro nějakou další cestu.

Oni vás vlastně na radiu Hey hrajou častěji, než mnohý zavedený český kapely.

Jirka: No, byli jsme prostě nejhranější… Nevim jak je to dlouho, čtrnáct dní zpátky? V oficiálním žebříčku byla nejhranější rocková skladba naše, takže to je docela úspěch. A několik tejdnů to v těch žebříčcích bylo.

Co děláte, když nemuzicírujete?

Jirka: Tak já se zabývám someliérstvím, vínama, už pár let, takže já jsem takle spojil příjemný s příjemným.  Takže já, když nehraju, tak chlastám.  Ale pod svým profesionálním dohledem, samozřejmě.

Tomáš: Já studuju. Teologii.

Adam: A já studuju stavárnu na ČVUT.

Jirka: Ale když nestudujou, tak taky chlastaj se mnou.

Tomáš: Ale on nám to prodává.

Adam: Ale spíš než studujem, hrajem koncerty. A je to na tom vidět, na tom studiu.

My jsme studentský časopis, mohli byste nám říct nějaký vaše historky ze školy?

Jirka: No já bych plácnul, že když jsme v sedmý třídě měli hodinu zpěvu, tak by mě v životě nenapadlo, že bych zpíval. Byl jsem ze všech kluků jedinej zkoušenej od učitelky u klavíru a v tý době kluci už moc nezpívali, protože strašně mutovali. Teď já tam jódloval nějakou písničku. Myslim, že se to jmenovalo Já viděl divoké koně. A bylo fakt dost hrozný. Ale učitelka mě uklidnila, že prej jednou bych moh zpívat dobře. Ale všichni se mi smáli, takže jsem v tý chvíli byl červenej jak ředkvička.

Tomáš: Třeba se ti někdy povede.

Já jsem teď v maturitním ročníku. Jaký jsou vaše vzpomínky na maturitu?

Adam: Jenom ty nejlepší. Chtěl bych to vrátit zpátky a takovýhle zkoušky jako maturitní mít teď na ČVUT…

Tomáš: Jednoduchý to bylo.

Jirka: Při tanci na maturitním plese jsem šlápnul svý třídní učitelce na nohu.  Protože jsme místo tanečních samozřejmě chodili na kulečník a na pivo.  A pak, když šlo na věc, tak to na mě zbylo a musel jsem ji vyzvat k tanci a nějak se to nepovedlo. Ale byla fajn, říkala: „Koukám, že se docela necháte vést.“ A já na to: „No… Já to neumim.“

Kdo je u vás textař?

Jirka: Většinovej textař je Honza Martínek. To je takovej náš kamarád, pátej člen kapely, něco jako šedá eminence.

Tomáš: On zná tuhle kapely dýl, než se známe my sami.

Jirka: Odjakživa psal texty, a vlastně až na pár výjimek, co jsem napsal já, je textař on.

Dokázal bys vymyslet čtyřverší na téma maturita?

Jirka: Ách… (přemýšlí) Čtyřverší?

Klidně stačí dvojverší…

Jirka: (stále přemýšlí) A musí se to rýmovat?

Klidně může bejt volný rým.

Tomáš: Tak zkus absolutní rým.

Jirka: Absolutní rým? Maturita, maturita, maturita. Skoro cituju Lenina.

Dobře. Děkuju za rozhovor.

I když hlava pořád říká, že do matury ještě přece jenom trochu času zbývá, žaludek na to má jiný názor. Při tom ohavném slovu na „em“ mi velice nápadným škubnutím umí připomenout, že je to vlastně za dveřmi.

A začíná se dostavovat i trochu té nostalgie. Ne u všech. Tedy, téměř u nikoho. Ale u mě ano. Zatím se všichni „děsně těší, až vypadnou na vejšku“. Já ne, ještě bych si ten čtvrťák dala znovu.

V týdnu neklidu, jak tomu naši vysokoškolští kamarádi rádi říkají, se vlastně stalo docela dost! Už v noci z neděle na pondělí se udála filmová akce roku. Mimochodem doporučuji shlédnout vítězný snímek „The Artist“. Většinu z vás to nebude bavit, tím jsem si jistá. Ale máte-li rádi něco trochu neobvyklého (nebo možná až moc velkou klasiku?), trochu toho retra, poslušné pejsky a úžasnou muziku, budete potěšeni. Jinak paní Streepová by už si doma mohla postavit zlatý plůtek proti zlodějům (čímž si z ní nedovoluji dělat legraci, ona na to prostě má!).

V úterý náš ústav navštívil pan novinář Žantovský. Děkujeme!

No a kdo včera neprohloupil, mohl vidět nejen rozbouřený dav studentů, ale i zajímavou přednášku investigativního žurnalisty Kroupy a vtipný proti výstup senátora Drymla. Vysvětlil totiž panu Kroupovi, že „tady na veřejnosti přede všemi prohlašuje, že si žádné tajné detektivy neobjednal“. Plodné, velmi plodné.

Z toho, co nás čeká. Třeba konečně vstaneme z předmaturitní nanicovatosti a začneme něco dělat, začíná se rýsovat celkem zajímavá hudební spolupráce. Máte se na co těšit.