„Menuji se Lucinka. Je mi pět a bojím se tmy.“
„Mé jméno je Tomáš, chodím na základku a bojím se, že nezapadnu do party.“
„Já jsem Patrik, bude mi osmnáct. A mám strach z MATURITY.“

Je libo pět, šest nebo osm předmětů, s matematikou či bez a k pití angličtinu nebo němčinu? Mimo každoroční starosti o neustále se prohlubující státní rozpočet vyvstává společně s nadcházejícím školním rokem další otázka. Jak bude vypadat maturita? Zdaleka nestačí, jako v letech minulých, zhlédnout méně či více úspěšné pokusy o složení zkoušky dospělosti studentů vyšších ročníků. Naopak do posledního dne vyhlíží letošní maturanti nastalé změny a s nechutí se jim přizpůsobují, ač k minulé (dnes již neplatné) verzi maturity jsou připravováni  již od druhého nebo třetího ročníku.

Megalomanský plán ministerstva školství o zavedení státní maturity táhnoucí se stejně jako výstavba hradeckého fotbalového stadionu, stvořil hybridní formaci státní (společné pro všechny typy středních škol) a profilové maturity (určené ředitelem dané školy) skládající se dohromady ze šesti předmětů. Došlo tak k nutnému navýšení byrokratizace. Avšak druhotně přispělo k smazání rozdílu mezi jednotlivými středoškolskými „kastami.“ Ve společnosti by šlo o krok k rovnoprávnosti a demokratizaci. Ve školství chceme po truhlářích derivaci a po kuchařích skupenské teplo tání rtuti. Lehčí forma maturity v tomto ohledu vychází vstříc těmto specializovaným oborům, ale tak se bohužel v měřítku znalostí přesuneme někam na úroveň základní školy, která devalvuje už tak pohnutou vážnost maturity. Takovou trapnou chvilku bychom si mohli odpustit.

Ježíši, Bože… Ani vyvolávání všech svatých nikomu o svaťáku nepomůže. Počet otázek je neúprosný a neměnný, a ani nedělní slzy vyčerpání nepřilákají zbývající odpovědi do mozku. Naše čtyřleté snažení (přinejmenším účast na hodinách) se tak zvrhne na neúprosné papouškování „nadrcených“ odpovědí, které jsou předzvěstí schématu zkouškového období na vysoké škole. Rozhodně nemůžu být hrdý na maturitní vysvědčení, jež ilustruje schopnost mého mozku přijímat a zapisovat 1 a 0 na pevný disk a minimálně poukazuje na mé skutečné přednosti.

S lítostí respektuji zálibu české, a v zásadě celosvětové, společnosti v papírech, potvrzeních a „lejstrech,“ kterým maturita bezesporu je. Jistě je potřeba „dětské studium“ zakončit něčím oficiálnějším a úctyhodnějším nežli maturitním večírkem, ale je dnešní nastavený model tím správným? Možná by se nutnost maturitní zkoušky mohla odvíjet od průběžných výsledků žáka nebo by střední školu uzavírala odborná prezentace na způsob dizertační práce. Fantazii se meze nekladou. V jiném případě uzavře maturitní ročník 2067/68 povinná zkouška z recitace Nového zákona.

A co potom? Potom bude únor a my všichni budeme odpočívat a ukolébávat se navzájem řečmi o tom, jak máme ještě na všechno dost času. Na povinnou četbu, na učení, na přijímačky… Takže nás v tom, prosímvás, nechte. Třeba alespoň trochu pohneme s Punklem, když se nebudeme muset učit, že?

A na co se vlastně můžete v únoru těšit, kromě našeho úchvatného plesu? V ACčku se na vás chystá Indie Night, kde svůj dýdžejský um představí Jarda Dostál (poprvé celovečerně!) a nebo si můžete k našim sousedům do Perníkova (na koncertním pódiu ve Žluťáku se objeví UDG a o týden později Charlie Straight). A pak už jen čekat na březen, protože to už tu bude HK fest, Sunshine nebo Vypsaná Fixa.

Takže se mějte krásně
a skládejte básně

Můžete nám je třeba poslat, kdybyste chtěli

1. místo – Tomáš Havel
2. místo – Nikola Baldrychová a Martin Kutík
3. místo – Klára Sehnalová
4. místo – Martin Bartoš, Anna Langrová, Alena Růžičková
5. místo – Pavel Prokop
6. místo – Johana Rusková a Ivana Trummová
7. místo – Martin Liška

Vítězům gratulujeme a všem zúčastněným děkujeme za ochotu a nápady!

Loni se Jam Rock konal od 9. do 11. června a já v Žamberku, na rozdíl od předchozího ročníku, trávila všechny tři festivalové dny. Měla jsem za sebou tudíž spaní v autě (je to stylovější než stan!), vaření čaje a polévky na lihovém vařiči, metalový čtvrtek, poměrně náročný pátek spojený s výletem do neznámých končin a dojezdovou sobotu. A také nedělní střet s dopravní značkou, ale to bychom asi neměli rozebírat…

Stihla jsem kapely, na které jsem se těšila už dlouho, některé, které jsem vůbec neznala a takové, které jsou žijícími legendami. To všechno se táhlo v lehce ovíněném duchu doplněném o pár panáků z vip baru. Můžete si říct, že člověk ovlivněný alkoholem může asi těžko poskytnout dostatečně věrohodné svědectví o tom, co se vlastně dělo na pódiu, ale věřte tomu, že hledáčkem objektivu jsem viděla ostře a jasně.

K minulému ročníku bych snad ještě doplnila pár postřehů a varování pro příští rok:

Nikdy nejezděte s místními taxikáři. Nejen, že taxíky jsou jedna z nejdražších možných forem dopravy, ale když máte chvílemi pocit, že letíte a vaše závrať nemá nic společného s alkoholem v krvi, necítíte se zrovna bezpečně. A ráno se možná dozvíte, že dobrý pan taxikář srazil chvíli po tom, co vás vysadil na místě určení, divočáka, asi vám to náladu moc nezvedne.

Sázejte na první kapely dne, nebo klidně i celého festivalu. Loni byli nejpříjemnějším překvapením Segment, které bylo možno slyšet letos také na Rock for People. Hravě strčili do kapsy celý program prvního dne.

Jestli neznáte headlinery, nevadí! Předloni se sice organizátoři s Gabriellou Cilmi pustili do trochu odlehlejších vod, loni to ale s kapelami jako jsou The Addicts a Reef dohnali. Takže když se na hlavní hvězdy večera přijdete podívat, rozhodně tím nic nezkazíte.

Co se týče letošního pátého ročníku, Jam Rock pravděpodobně chystá změny ve výběru kapel. Ten totiž pořadatelé nechávají na nás, návštěvnících! Na výběr máte spoustu kapel z tohoto seznamu, pomocí SMSky máte možnost dát hlas svému favoritovi a dostat ho tak na seznam kapel, které v červnu uslyšíte. Zbývá už snad jen dodat, že v této chvíli lístky na festival stojí 430,-.

Sama nemám ráda škatulkování do hudebních žánrů, takže si rozhodněte sami, zde si můžete mimo jiné poslechnout celé album. Kromě doporučení a rozhovoru, který jsem pořídila, snad jen dodám, že jejich hudba není žádná slaďárna právě jako zmíněná Rihanna. Enjoy

Ahoj, nejdřív bych se chtěla zeptat, jak vůbec vznikl váš název?

Radim: To si pamatuju úplně přesně. Už teda nevím, v jakým roce to bylo, ale to je nepodstatný, na název přišel Tomáš (bubeník) a poslal mi ho, když jsem jel v Brně autobusem mezi Chrlicema a Líšní, takže tak vznikl.

Tomáš: Normálně jsem koukal do slovníku a spojoval si různý výrazy, protože jsem chtěl dvouslovný název, a spojil jsem si takovouhle kravinku. Ono to totiž vypadá dobře napsaný –  rachotící kýbl. A později jsme zjistili, že se tak v Americe nazývají starý auta s dobrým motorem. Takový ty starý káry, který hrozně vypadaj, něco jako my dva, ale ještě jim to hraje, prostě jezděj dobře. (smích)

Proč na ten styl, co hrajete, máte jenom jednu kytaru?

R: Tak na to máme dvě odpovědi, jednu vtipnou, a jednu vážnou. Já bych začal s tou vážnou. Vážná odpověď je ta, že nám to zatím stačí. My sem tam používáme ještě něco na doplnění, spíš jakoby klávesové zvuky, ale zkoušeli jsme i dvě kytary. To nebylo nijak dávno, někdy loni, ale přišli jsme na to, že druhá kytara není až tak podstatná. Jedna kytara to tlačí docela pěkně a při živým hraní je často spíš výhodou než nevýhodou. Na hodně akcích jsou totiž s nazvučením velký problémy, a dvě kytary dělají spíš guláš, takže si člověk ten zvuk ani neužije. Taky jsem viděl hromadu kapel s jednou kytarou, který měly daleko lepší zvuk než kapely s dvěma kytarama. Ty sice můžou pracovat s různýma složitějšíma melodiema a zdvojováním, ale jedna kytara je někdy fakt výhodnější, to je ten důvod. Ten vtipnej bych vynechal. (smích)

T: Taky jezdíme osobákem a ten máme půjčenej. (smích)

Vaše hudební vlivy?

R: Vlivy u mě jsou úplně jasný, já jsem začínal na Metallice, Megadeth, Nirvaně a Offspring. Já už jsem starší a tohle byly kapely, který byly nejvíc vidět, protože ještě nebyl internet tak rozšířenej. (smích) Ono v devadesátýmsedmým fakt nebylo tolik možností, jak se dostat  k jiný hudbě. Člověk to mohl slyšet jenom z rádií. Takže na kytaru, kterou jsem si koupil za první brigádu, jsem začal drtit právě tyhle kapely.

Máte nějaký rituály před nebo po koncertě?

R: To právě vůbec nemáme. Spousta kapel má zavedený před koncertem různý pokřiky nebo tak. My vůbec, my si tohle zavedeme, až budem jezdit po velkejch stadionech, což se nikdy nestane, takže to ani neplánujem. (smích)

T: Kdybychom měli ještě nějaký lidi kolem kapely, techniky, tak by se možná něco dalo dohromady. Ale takhle máme před koncertem práci, musíme naladit, připravit si podium, a to je všechno, na co se soustředíme.

R: Rituál vlastně je dobře se najíst, někteří zase nejíst. Co se týče alkoholu nebo drog, tak to jsme úplně out. Já řídím, takže vlastně ani nemůžu, Tomáš vůbec nepije, toho to ani nějak nebere a Sam (basa) je z nás jediný, kdo si dá pivo, ale třeba jedno, dvě. My si ty akce užíváme po svým. Atmosféra, lidi pod podiem, to mně osobně stačí, nemusíme chlastat jako hodně kapel, který prostě musej hodně pít, aby se dostali do toho správnýho varu. My to máme přesně naopak. Ale když akce za nic nestojí, tak ty kapely, co pijou, si nic nepamatujou, zatímco my si pamatujeme každou vteřinu, to je zas nevýhoda no. (smích)

Akustické turné, který jste jeli letos, je podle mě dobrej nápad, jak se dostat do podvědomí lidí; byl to váš nápad, nebo už jste to u někoho viděli? Anebo jste si tím kompenzovali nedostatek pozvánek hrát na letních fesťácích?

R: Ono to bylo tak, že jsem jel busem na zkoušku, říkal jsem si, že jsme poslali celkem dost nabídek na festivaly a už bylo jaro, některý festivaly nám i psali, že maj obsazeno. A já si říkal tyjo, máme v podstatě čerstvou desku a nikde nebudeme moc hrát, byla by škoda, kdyby se nedostala k lidem. Napadlo mě, v čem by byl tak velkej problém přijet s akustikou na fesťák zahrát pro lidi, který tam prouděj tou hlavní branou. Tak jsme to s klukama prodiskutovali, následovaly dlouhý přípravy, museli jsme si popůjčovat akustiky, protože svoje nemáme. Hlavně dát dohromady samotný vystoupení, jeden by si řek, že jsme akorát zahráli akusticky, ale to nebylo takhle lehký, některý skladby jsme museli totálně předělat. Celý připravování nám trvalo asi měsíc a půl, přestože to vypadá strašně prostě, byla to velká dřina. A potom byla i dřina jet samotné akce, ale stálo to za to, ve výsledku jsme hrozně spokojeni. Všechny cíle, které jsme si dali – vydělat nějaké peníze, prodat CD, ty byly sice zadarmo, ale lidi nám mohli přispět na nahrávání novýho alba libovolnou částku, kterou měli u sebe nebo kterou nám chtěli dát, a spousta lidí nám přispělo. Samozřejmě byly horší, ale i skvělý akce.

Máte i nějaký kuriózní zážitek z akustickýho turné? Protože jsem koukala, že jste byli třeba i v Maďarsku na Szigetu..

R: Maďarsko jediný nám nevyšlo. Ke konci srpna už jsme byli celkem v pressu, blížila se doba, kdy jsme měli jít do studia, a místo Szigetu jsme si vybrali hraní v Josefově na Brutal Assaultu. Takže jsme skončili tady, to Maďarsko nás sice trochu mrzí, tam jsme se chtěli kouknout, protože to je velká akce, ale tlačil nás čas i peníze. Přece jenom, někdy jsme s akustikou přišli málem do mínusu, zachránili nás normální koncerty.

T: Na začátku jara jsme se celkem báli, že nebudeme v létě jezdit, protože jsme viděli neodezvu festivalů. Báli jsme se, že budeme sedět doma, ale pak nám ke spoustě zastávkám akustickýho turné přibývaly i standardní akce, takže jsme na začátku září byli i celkem rádi, že už to je za námi, protože toho bylo strašně moc, hráli jsme někdy i pětkrát za víkend. Ale bylo to fajn, neuvěřitelně zajímavý léto.

V začátku jedný písničky máte spláchnutí záchoda, bude něco takovýho i na nový desce?

R: Přímo to spláchnutí?

No ne, ale nějaký jiný zvláštní zvukový efekty, který bys v tý písničce normálně nečekal.

R: Za zvláštní zvukovej efekt by se dal považovat už můj zpěv. (smích) To vzniklo z toho, že velkou část prvního alba jsem míchal doma sám, takže jsem měl čas na to hrát si s takovýhlema blbostma jako vymýšlet spláchnutí záchodu a podobně. Nový album bude založeno trošku na něčem jiným, nebude tolik samplů, ale soustředíme se spíš na skladby samotný. Dalo by se to do nějaký skladby dodělat, třeba nás to ještě napadne. Zatím to neplánujem, ale možný je všechno.

Když jsem byla na vašem prvním koncertě, rozdávali jste nálepky, teď na akustickým turné jste zas rozdávali CD, jak hodně se vám vrátili peníze, abyste za ně mohli nahrávat v Anglii?

R: Z akustickýho turné jsme vydělali poměrně slušnou částku, samozřejmě na celý týden, co jsme v Anglii nahrávali, nám to nestačilo, ale finance z něho nám pokryli asi dva tři dny natáčení. Záleží i na tom, jak se to počítá. Protože pro nás to neznamená jenom peníze na studio, ale i na cestu, ubytování, ty částky naskakují hrozně rychle. Tím turné jsme si trochu přivydělali, ale ve výsledku to byla jenom část financí, kterou jsme museli zaplatit.. a ještě budeme muset zaplatit, jsme někde v půlce, čeká nás ještě mix, mastering, to jsou všechno taky nákladný věci.

Proč vás vůbec napadlo jet nahrát album do Anglie, proč vám nestačilo studio tady v Čechách?

R: Už nevím, kdo s tím začal, možná Sam přišel s tím, že bychom měli zkusit nahrát něco venku. Což se nám líbilo, protože to jsme vždycky chtěli. Brzdily nás peníze, jelikož já ještě dlužim za předchozí album, ale to byla jediná překážka. Nahrávat v cizině byl nejlepší možný postup, teď jsme si ho sami ověřili a já osobně bych ho opakoval i v budoucnu. Ten rozdíl mezi nahráváním tady a venku je strašně velký.

To už bude asi všechno, poslední otázka – kdy vyjde nové album a jaké největší změny od něj čekat?

R: Album by mělo vyjít snad koncem února, v březnu k němu chceme rozjet šňůru. Ještě před vydáním plánujeme singl a druhý singl s klipem. Akorát přemýšlíme, v jaké formě album bude, hodně se nám líbil předchozí papírový obal, co jsme dělali, kam se cd jenom zasune, takže uvidíme. Ale momentálně to je o penězích, protože si všechno financujeme sami a není to nic lehkýho. No a k té druhé otázce. Mně už je to skoro blbý říkat, protože tohle řekne každá kapela na světě, co čekat od novýho cd – bude to stokrát lepší než to předchozí a všichni se z toho poserou. (smích)  Nevím, co říct jinak. Takhle to má každá kapela a takhle to myslíme i my. Myslím, že hudebně jsme se určitě posunuli. Jsem spokojenej, jak jsme na prvním albu nasadili náš styl a nijak zásadně od něj neutíkáme, spíš ho teď větvíme, neupínáme se jenom jedním směrem. Přestože tam bude méně skladeb, bude to daleko barevnější, budou tam jak tvrdší kousky, tak i pomalejší, a pokud někdo vydržel poslouchat předchozí CD Last generation, tak tohle by se mu mělo líbit ještě víc. A i textově by se to mělo o hodně posunout, protože teď jsme o něco chytřejší než když vznikaly věci na naše první album. Zvukový posun teda určitě je, to byl i důvod, proč jsme jeli do Anglie, protože by to mělo mít ten zahraniční zvuk, což doufáme bude plus naší desky. Tak snad to všechno vyjde.

The White Stripes

Co k tomu říct? Jedna z mých nejoblíbenějších a neposlouchanějších kapel vůbec. Hity jako Fell in Love with a Girl, Seven Nation Army či The Hardest Button to Button se člověku velice snadno dostanou pod kůži a jen tak se jich nezbavíte. The White Stripes byli mnohými označováni za ty, kteří „i v novém tisíciletí dál drželi prapor rock’n’rollu nahoře“ a podle mě mají na svědomí nejnašplánutější rock’n’rollovou pecku minulé dekády. Jejich tvorba byla mnohokrát oceněna (například pět cen Grammy) a jejich alba se dostala do předních příček prodeje (například dvě první místa v britské albové hitparádě)

V roce 2007 však bubenice Meg začala trpět akutními pocity strachu a nebyla schopná cestovat. Z tohoto důvodu kapela začala postupně rušit koncerty a stala se od té doby neaktivní. Definitivní konec se tedy dal očekávat, ale přesto mě oficiální ukončení činnosti oznámené 2. února 2011 zasáhlo. Nutno podotknout, že ze všech hudebních konců roku 2011 mě tento mrzí nejvíce. Naštěstí zpěvák, kytarista a pianista Jack White zůstal nadále aktivní (The Raconteurs, The Dead Weather) a v současnu platí za jednoho z nejuznávanějších hudebníků za Velkou louží.

Phil Collins

Do širšího povědomí se Phil Collins dostal jako bubeník v kapele Genesis. Po odchodu zpěváka Petera Gabriela vyměnil škopky za mikrofon a stal se hlavním zpěvákem. Krom účinkování s Genesis má za sebou i bohatou sólovou kariéru s více než sto miliony prodanými deskami.

Vedle bicích hraje i na klavír, klávesy a trubku. Je držitelem nejen několika cen Grammy, ale i Oscara za píseň You´ll Be in My Heart, kterou nazpíval a složil pro animovaný film Tarzan.

4. března 2011 oznámil, že si dává volno od muziky, což rozšířilo zprávy o jeho definitivním odchodu. O tři dny později, 7. března, jeho tiskový mluvčí pro Velkou Británii dohady o konci kariéry dementoval. Hned další den ale Phil Collins na své internetové stránce potvrdil svůj úmysl odejít z hudební branže a naplno se věnovat rodině.

Amy Winehouse

Amy Winehouse za svůj život stačila vydat dvě alba, přičemž druhé album Back to Black (také vám to připomíná něco ze země klokanů?) bylo nominováno na šest cen Grammy a pět gramofonků také získalo.

Amy Winehouse je mému hudebnímu zaměření dosti vzdálená. Nicméně jsem zprávu o jejím úmrtí zaregistroval, a to i přesto, že jsem tou dobou byl v Číně. I tamní státní televize o tomto úmrtí informovala. Amy Winehouse byla známá svými problémy s drogami a alkoholem a byl to právě alkohol, který se jí podle soudní pitvy stal osudným. Zemřela ve věku 27 let, čímž rozšířila řady „Klubu 27“, klubu muzikantů, které spojuje jejich dožitý věk. Přidala se do společnosti Biana Johnsona, Jimi Hendrixe, Janis Joplin, Jima Morrisona a Kurta Cobaina.

Nedlouho po její smrti bylo vydáno kompilační album nevydaných nahrávek s názvem Lioness: Hidden Treasures.

Standby

Po záležitostech globálních, jedna věc čistě lokální. Hradecká studentská kapela Standby, která měla dost co dočinění i s naším ústavem, v srpnu z ničeho nic přes facebook stránku uvedla následující prohlášení: „S lítostí vám oznamujeme, že jako STANDBY ukončíme 31. srpna svoji aktivní činnost. Z vlastního rozhodnutí odchází Cibi (kytarista, doprovodný vokalista a autor většiny hudby a textů pozn. autora) a my jsme se rozhodli bez něj nepokračovat. Náš konec se nese v přátelském duchu, a proto doufáme, že přijdete 30. srpna do Event music baru v HK, kde se s vámi rozloučíme posledním koncertem. Děkujeme za přízeň!“

Rozpadu této kapely jsem ze začátku vůbec nechtěl věřit, tuto kapelu jsem měl velice rád, znal jsem všechny její členy a díky Standby jsem potkal mnoho zajímavých lidí. Vždyť ještě v červnu jsem slyšel zprávy, že se chystají na „něcojakoalbum“ a koncerty měli naplánované měsíce dopředu. Bohužel, kapela zahrála poslední koncert a rozloučila se s fanoušky 30. srpna 2011.

R.E.M.

Jedna z prvních kapel hrající alternativní rock, která se dostala do rádií. Hity jako Shiny Happy People, Everybody Hurts, Losing My Religion či Man on The Moon snad ani není potřeba představovat. Víc než třicet let dlouho trvající kariéra, patnáct řadových alb a místo v rock’n’rollové Síni slávy. To je jejich stručná vizitka.

Třicet let v jedné kapele ale dá člověku zabrat, přesto však zpráva o ukončení kariéry z 21. září 2011 byla nečekaná. Zvlášť, když na jaře vyšlo jejich patnácté studiové album Collapse into Now. Podle svých slov se rozešli v dobrém se vzájemným respektem, ale spolu již nic dalšího podniknout nemohli. Jak to mezi nimi ale bylo doopravdy, se ale můžeme pouze dohadovat.

Po přečtení tohoto článku by na někoho snad mohla padnout deprese a dojem, že rok 2011 byl pro hudbu katastrofou. Na druhou stranu byla vydána mnohá zajímavá hudební alba, ať již ze zahraniční (již zmiňovaní R.E.M., Red Hot Chili Peppers, nám známí The Wombats a The Subways nebo třeba Sum 41), nebo domácí (Wohnout, Tata Bojs, Vypsaná fiXa, Sunshine či Support Lesbiens).

S koncem roku jsem vždycky nostalgická. Dost přemítám, co se vlastně v posledním roce dělo a proč se to dělo. Jenže letos jsem si tu nostalgii nějak pozapomněla připustit. Nevím, jestli je to dobře, nebo už jsem se spíš naučila koukat víc do budoucna, než na texturu vyšlapaných stop za mnou.

Letošní rok je pro většinu redakce zlomový. Maturita, přijímačky na vysokou školu, bod, kdy se vlastně zamyslíte, co chcete dělat nejvíce na světě a za tím jít. Nechci mluvit za všechny, ale pro mě je to naprosto strašně zvláštní čas. Dokonce jsem letos nestihla napsat dopis Ježíškovi. Stydím se za to.

Vždycky jsem se smála maturantům, jak si dávají oblíbené meze – „Po Vánocích se začnu učit“, „Po jarních prázdninách se začnu učit“, „Po Velikonocích se začnu učit“, „Díkybohu, že je ještě svaťák!“, …
Jenže já zjistila, že je vážně strašně těžké, něco začít dělat! Po letních prázdninách jsem si dala krásnou mez, a to, že do Vánoc přečtu povinnou četbu k maturitě. Asi si všichni umíte domyslet, jak to dopadlo. Teď jsem si zvolila novou osobní motivaci, když všechno zvládnu v řádných i neřádných termínech, čeká mě po zapaření mozkových závitů velmi krásné zchlazení v podobě britských Coldplay.

Takže novoroční předsevzetí budu věnovat (určitě se neurazíte) jen letošním maturantům -> Mějme silnou vůli a málo kocovin, při kterých se nedá učit!

A všem krásný nový rok a bla bla bla… hlavně se mějte punklově!

PS: A na vlastní oči se můžete přesvědčit, jak ta předsevzatá vůle dlouho vydržela – koukněte se na datum, ono vlastně není moc prvního…

Pamatuji si ho ještě jako našeho prezidenta, to jsem byl ještě malý. Tehdy jsem ho vnímal jako milého pána, moc jsem o něm nevěděl, ale působil jako hodný člověk a svou sympatičností vysoce převyšoval všechny ostatní politiky. K našemu novému prezidentu jsem nikdy takové sympatie nepociťoval.

Jak jsem rostl, přirozeně jsem se dozvídal více o jeho životě, ale nejzásadnější byl asi listopad letošního roku, kdy mu po jeho narozeninách byla věnována jedna naše hodina Semináře společenských věd. Četli jsme jeden z jeho filosofických textů „Krize identity“. Velice mně tehdy oslovil, jeho filosofie se shodovala s tím, čemu sám věřím. V pár odstavcích byl schopen dojít do nesmírné hloubky. Tehdy si získal nejvíce mé úcty, od té doby jsem ho vnímal jako univerzálního tvůrčího člověka – dramatika, politika, disidenta, bojovníka za mír, filosofa.

Tím ale popis mého vztah k němu nekončí, ještě větší rozměr získal s jeho úmrtím. Teprve poté se začalo mluvit o jeho významu nejen pro nás ale i pro celý svět. Byl největším Čechem současnosti a jistě ho lze brát i jako významnou osobnost celosvětového formátu. Právem na něj jako národ můžeme být hrdí, já jsem.

Tisíce lidí měly na dnešní večer jiný program, který zrušili jen pro to, aby mohli uctít památku našeho bývalého prezidenta. Co mě ale nebylo příjemné, byly klasické facebookové reakce typu: „R.I.P. Václav Havel“. K Jacksonovi se to možná hodilo, ale zde mě to přijde jako neúcta. Lidé s podobnými projevy jsou jistě hluboce zasaženi, ale jejich facebookové komentáře působí spíš dojmem, jako by tam chtěli něco napsat, protože se to dělá a budou cool a snad budou mít co nejvíc „lajků.“

Otázkou teď je, co se z uctění Havlovy památky stane. Ideální scénář by byl takový, že tato událost alespoň na chvíli spojí lidi hlubokým zármutkem, že každý projeví svou účast, ale právě a jen právě proto, že je tím člověk pohnut. Může to však opět dopadnout tak, že noviny z toho udělají senzaci, aby měli větší náklad, politici využijí situace se spoustou svých projevů, aby udělali dobrý dojem, a normální člověk bude památku uctívat jen jako ovce, protože to tak dělají ostatní, protože se to tak má a on tím vlastně bude dobrej, ve skutečnosti mu však na Havlovi nezáleží a jde mu o něho samotného.

Vyhlášení státního smutku je pak jen groteskní záležitostí. Byli bychom smutní, i když by vyhlášen nebyl? Je proto potřeba ho vyhlašovat? Nestačí, že každý si teď poneseme smutek ve svém srdci? Až se jednou vyhlásí státní radost, předpokládám, že se všichni budeme muset radovat.

S významem Václava Havla, s jeho charakterem a osobností možná lze doufat v dobrý scénář. Třeba je jeho smrt skutečně něco, co lidi alespoň na chvíli spojí, možná nám to pomůže uvědomit si nějaké věci, které třeba Havel věděl už dávno, možná nám to pomůže být lepšími, a možná nám to i vydrží.

Chvíle truchlení ale musí časem vystřídat pozitivní pohled do budoucnosti. Václav Havel nám zanechal velký odkaz ve svém díle i činech, za což můžeme být rádi. Až zapálíme svíčku a uroníme slzu, vezměme si raději místo krabice papírových kapesníků nějakou jeho knížku, přečtěme si jí a zamysleme se nad tím, co v ní stojí.

Nejsme feministky, naším cílem není potírání jevů o utlačování jemného pohlaví, a přesto bojujeme ve jménu ženy. Krve neukápne, zákeřnosti se dějí jen zřídka, a přesto se bojuje na krev a všemi dostupnými prostředky. Nebojujeme o území, o peníze ani o majetek, a přesto je vítězství nedocenitelné. O kolik se vyostří souboj o prestižní místo nejlepšího gymnázia v Hradci Králové díky přímému sousedství největších adeptů?

Naše střecha se zabezpečuje, ale omítka bez povšimnutí vesele opadává dál. Nicméně spojili jsme se s odborníkem na slovo vzatým M.T. Kalašnikovem, který nám objasnil fakt, že jakákoli omítka vzdálená od centra exploze do 50 m(průměrná výbušnina) sloupne bezpečně omítku i s budovou. A tak se krok vedení školy v případu omítka zdá být více než prozíravý. Nechat ležet ladem bylo v tomto případě nejlepším řešením.

Ať je již stav konfliktu jakýkoli, městské organizace jen přitápí pod kotlem. Slíbené přídavné konvoje byly jen chabým ústupkem vyřčeným do prázdna, a desetiminutové posunutí bojové pohotovosti Kajetánců, jen nedomyšleným pokusem spojeným s neznalostí odjezdových časů konvojů naplánovaných organizací DPMHK zodpovídající se městu, jehož prvotní ideou má být udržení klidu a bezpečnosti na ulicích.

Ani poslední instituce, a to oblastní jídelna, nepozvedla prapor zodpovědnosti a nechala volný průběh nastalému konfliktu. Vesele otevřela účet desítkám Kajetánců, přistavila další pult na odkládání táců, provinile se usmála a dala od problému ruce pryč. Jídlo i pití půjde na odbyt, tak co? Co když nebudete dostatek volných míst pro příchozí? Tak rozdělíme stoly a postavíme je pod schody k šatnám, však oni se nějak najedí. Pokud po sobě budou házet jídlo? Tak je rozkastujeme a pořídíme stěrač na skleněnou překližku.

Létající jídlo nemusí být nutně pouze symbolem jídelny. Pokud toužíte po dlouhé a bolestné smrti, můžete jednoduše obléknout jedno ze slušivých triček naší školy, porušit doporučení o zákazu výstupu na zastávce Průmyslová škola a pomalým krokem se plížit kolem ústavu nebo rovnou vtrhnout do jeho útrob. Odveta na sebe dlouho nenechá čekat. A pamatuj, s hluchým se Braillovým písmen nedomluvíš.

Stejně jako nikdo nemá na tváři napsáno, že je duší Sparťan nebo Slávista, tak nezávislý pozorovatel nerozliší, kdo navštěvuje Gymnázium J.K.Tyla a kdo Boženy Němcové.  Meziskupinová rivalita je rivalitou mezi skupinami, nikoli mezi konkrétními členy daných táborů. Proto mohou být dobří přátelé jak mezi Sparťany a Slávisty, tak mezi Tyláky a Božeňáky. I tak ale Letná nestojí přímo vedle Edenu.

No, a už je to tady zase… Teda, pardon! Tak už jsou tu po roce, zase další Vánoce… Taky ne? Tak já už nevím… Prostě prosinec, poslední měsíc v roce. Ten psychicky nejnáročnější, protože přichází naše oblíbené svátky klidu, míru a pohody. Tak abyste to oslavili, můžete si napsat pár písemeček, odevzdat několik seminárek a prodrat se Tescem při nákupu dárků.

Už máte všechno připraveno? Už máte nakoupeno? Uklizeno? Odmraženou ledničku? Umytá okna? Napečené cukroví? Já bych se neptala, ale nějaká paní se o to před pár dny v autobuse vážně zajímala. A když jí její známá/kamarádka/možná úplně cizí paní odpověděla, že ne, vypadala, jako že ji trefí šlak. Mě taky málem trefil šlak, ale to bylo už koncem října, kdy se všude objevila vánoční výzdoba. Vánoce jsou super, ale nikdo mi je nemusí připomínat dva měsíce dopředu… Na to prostě nemají právo! (Ale já na to teď právo mám, proto vám připomínám, že nic nestíháte. Obzvlášť to mytí oken!)

Christmas came early for me

Kdyby vás náhodou zajímalo, co vás v prosinci kromě Vánoc čeká… No, možná se radši podívejte do svého diáře. Já si pamatuju jen to, že 17. hrají v AC The Floats společně s Jaws a Seiftiú, ale o tom se nemůžu moc šířit, protože ve stejnou dobu by měli být všichni poslušně na Střeláku, aby mohli protancovat střevíce na Vánočním plese našeho gymnázia. Mimochodem, to s těmi střevíci není tak špatný nápad, alespoň si můžete koupit nové v před a povánočních slevách…

Netuším, co vám Ježíšek naježí letos, ale my už jsme jeden dárek dostali. Zítra si totiž jedeme do Brna, stejně jako loni, přebírat cenu za nejlepší školní časopis na internetu. To je svět hned hezčí, když člověk něco vyhraje. (Což by vám mělo nenápadně připomenout, že stále můžete navrhovat odznaky Boženy a něco vyhrát. To by byl dárek pod stromeček, co?!)

Mějte se fanfárově punklově!