Hradec je městem kultury, přes Jesličky, Klicperovo divadlo až po divadelní festival, který patří k nejlepším chvílím v roce. Proto je skoro nemožné, aby vás to vůbec neovlivnilo, protože i pivo s kamarády za letní noci se může změnit v kulturní zážitek. I já, téměř rodilá Hradečačka, jsem tímto postižena.
Abychom se dostali k věci 
, ve čtvrtek jsem byla, kde jinde než v divadle. Už několik let mám zařízené předplatné a trpělivě navštěvuji slabší i silnější divadelní představení v „Klicperáku“. Soubor jsem si tak oblíbila, že už na něj nedám dopustit, takže se mi poslední dobou velmi neobjektivně líbí téměř vše, anebo to bude tím, že se tam téměř nedá šlápnout vedle. No, po neuvěřitelném zážitku loňských Ještěrů (dvakrát za sebou), jsem viděla veršovanou Maškarádu ‒ nově nastudovanou tragédii od ruského spisovatele M. J. Lermontova.
Jsem trochu zaujatá, co se týče výtvarného zpracování scén, světel, hudby, kostýmů a tak, takže to na mě dělá bezpodmínečně první dojem. A Maškaráda ho na mě tedy udělala dost silný, a to hned první scénou, kdy za romantických tónů klavíru poznáváme ústřední manželskou dvojici, která je zatím pořád ještě plna lásky . Do rytmu také nastupují chlapi v černých kvádrech a postupně si sedají na stoličky, rozestavěné stejně daleko od sebe, a do rytmu se také postupně otáčejí. Začínají karbaničit. To byste nevěřili, jak krásně využité mohou být tak jednoduché rekvizity jako karty! Lítají vzduchem a pod světlem mění náladu celé chvíle ‒ jaká krása může být v jednoduchosti. I v druhé části, kdy opět hrají karty tentokrát bez hmatatelných rekvizit, je krásně dokreslují rukou a plácáním do stehen. Dalším blahem pro mé pseudoumělecké oko byla scéna ze samotného maškarního plesu, posunutého v čase do disko-stylu.
Ze samotných herců se mi obecně líbily všechny výkony, obzvláště ale komické výstupy Jiřího Zapletala a jako vždy výborně se pohybující a hrající Kamila Sedlárová a Kristýna Kociánová.
Co se týče samotného děje, ten vyprávět nebudu. Ne jen proto, že bych se do toho zamotala a celé to pomotala, ale chci vás také do divadla nalákat, protože to fakt stojí za to. Už jen pro splnění povinné četby k maturitě nenásilným způsobem. Nicméně, až na můj vkus trochu dlouhé umírání, nemůžete mít problém se ztrátou pozornosti, pořád je na co se dívat.
Takže, když si troufnu vytvořit jakousi stupnici bodování, Maškaráda by ode mě získala dobrých 8 bodů z 10.
Tags: Autor: Evča
Plky RSS Feed
Tedy že hned dva z prvních článků Punklu se týkají divadla, z toho mám velkou radost (a se mnou celá katedra divadelní vědy – hned jak jim to řeknu
).
A se stupnicí bodování ti fandím, na to si troufne málokdo. Vlastně myslím, že to je v divadelní kritice jen velmi ojedinělý! (Škoda, že to někoho nenapadlo dřív. Nebyla by krása třeba číst Jindřicha Vodáka, jak píše „P. Kvapila působivé uvedení nového Jiráskova kusu Lucerna, se sl. Kvapilovou a p. Vojanem, ode mně získává slušných sedm z deseti hvězdiček!“?)
Tak o čem bych mohla tak psát, že
A hvězdičky? Proč ne? Je to můj naprosto subjektivní názor:D Když Spáčilová může procentovat 
Ale když si představím, že vlastně můj laický článeček čtou lidi, jako ty, co to studují, tak mě to děsí
Však já je taky schvaluju
Jen tak dál!
(Oprava: jev velmi ojedinělý.)