PUNKL – Online magazín studentů GYBONu

Jednoho potemnělého odpoledne jsme pracně vyšplhali až do úplně posledního patra ke kabinetům českého jazyka. V jednom z nich seděla, vždy usměvavá profesorka, Eva Kulhánková. Přišla z právě skončeného semináře tvůrčího psaní, který vede, a i když nejdříve úplně nepochopila náš záměr – vytvořit rozhovor, povídalo se s ní opravdu velmi příjemně.

Kdy jste zjistila, že chcete být učitelkou? Proč zrovna čeština a dějepis?

přemýšlivé „hm“ Tak to už je dávno. To už si tak úplně nepamatuji, protože když se ve školce, nebo pak v družině hrály takové ty hry na školu, tak mě spíš vždycky bavilo být tím excelentním žákem, a ne učitelkou. Vždycky všechno vypočítat a tak… ale kdy na mě přišlo učení, no, to už jsem vám říkala jednou, do třídního časopisu (pozn. autorky: v sekundě jsme vytvářeli svůj vlastní časopis, s rozhovory, atd.). Dá se říct, že tedy na gymplu jsem se rozhodovala, jestli budu veterinářkou, učitelkou, nebo dětskou lékařkou. Pak ve čtvrtém ročníku mi došlo, že nemám žaludek na medicínu, ať už normální, nebo veterinární, a protože mě vždycky bavila literatura, číst, psát, víc než počítat směje se a vždycky mě bavila historie, tak jsem šla dělat to, co mě nejvíc bavilo. Určitě jsem si nepřestavovala, že budu sedět v archivu nebo bádat, chtěla jsem pracovat s lidmi.

Vy píšete. Pamatujete si, o čem byly vaše první texty a kdy jste vůbec začala tvořit?

Tak psát jsem začala asi někdy, kdy jsem se naučila psát. A první texty, si pamatuji, byly o zvířátkách. Inspirovala jsem se tím, co jsem znala jako děcko, a to byly pohádky, nejraději jsem měla pohádky, kde vystupovala zvířátka, takže moje první texty, kterými jsem terorizovala rodinu, byly kratičké pohádky o zvířátkách. Měla jsem takový sešit, se spoustou chyb, roztřeseným písmem mrňouse, kde byly ty pohádky a taky básničky! A nejčastěji zase o zvířátkách. Zřejmě je v tom ta veterina.

Vím, že jste napsala knížku, ale nevím, kdy jste jí napsala. Jestli už je to déle nebo až třeba po vysoké škole?

No, je to déle a je to až po vysoké směje se.

Tak to není zase tak dlouho…

Napsala jsem knížku, byla vydána v roce 2006 a bylo to v závěrečném ročníku na vysoké. Takový můj závěr vysokoškolských studií.

A plánujete něco nového? Připravujete nějakou knížku?

váhá

Nebo na něčem pracujete? Tvoříte?

Na takové otázky nerada odpovídám, v době, kdy tady ještě nic fakticky neleží na stole, ale teď už to říct můžu, protože už teda jsem v takové závěrečné fázi druhé knížky. Potom zbývají jen takové ty „drobnosti“, nakladatel, takže vůbec nevím, kdy to vyjde. Ale mám ji víceméně napsanou.

Tak to už se těším. A tak když jsme u té literatury, jakou knížku máte teď právě na nočním stole?

Já nemám noční stolek…

Ne, myslím takové ty knížky, … chápete mě?

Kolem mé postele se nachází více knížek, protože v posledních letech nejsem schopna číst jednu knížku. Jednak když jsem si myslela, naivně, to je třeba pro vás, hlavně na gymplu, že až budu učitel literatury, tak jak budu mít čas na čtení. Tak teď najednou zjišťuji, že toho času tolik není…

Zrovna včera jsem byla na křtu knížky o Itálii a česko –italských vztazích, tak jsem se do ní hned zahloubala. pauza Teď už mi taky hrozně chyběla Píseň písní, jak jsem ji přinesla sem pro vás (pozn. autorky: na seminář tvůrčího psaní, který vede). Mám toho tam víc, třeba něco o rytířích ve středověku, abych se rozvíjela trochu i tím historickým směrem. Ano, taky se mi poslední dobou líbila knížka od současného českého autora Jaroslava Pížla Sběratelé knih. Je to trošku… no nebudu vám říkat, o čem to je. Akorát byste mi zase řekly, že už to nebudete číst!

Jako Jáma a kyvadlo! (pozn. autorky: v hodině Čj jsme dělali E. A. Poea a jeho povídky, jeden spolužák prohlásil, že to už teda nebude číst, když ví, o čem to je)

Ano, jako Jáma a kyvadlo… Je to perfektní knížka. A …  je toho opravdu víc.

„Člověk je určitě ovlivňován těmi lidmi, které má kolem sebe“

Máte nějaký životní vzor? Inspiraci? Jak třeba v literární tvorbě, tak obecně v životě?

Těžko říct. Já myslím, že vzor, ať už si to uvědomujeme nebo ne, máme trochu všichni. To je možná i jeden z důvodů, proč jsem se vydala tím směrem češtiny a historie – mí kantoři. Ať už na základní škole, nebo na gymnáziu. Ale těžko můžu říct nějaký životní vzor. Člověk je určitě ovlivňován těmi lidmi, které má kolem sebe. A jako autor, tam jsem měla velikou kliku, že moje češtinářka byla básnířka – Lenka Chytilová. Jinak doufám, že mé texty jsou moje. Není to tak, že bych si přečetla Dostojevského a psala jako on, což je, ano, můj vzor. To jsem se vám přiznala nedávno k mému hlubokému vztahu k Fjodoru Michajloviči. A takových je strašně moc, to je, jako kdybyste se mě zeptali na nejoblíbenější knížku.

No to ne, to nejde.

Doufám, že to nemáte jako další otázku.

Ne, to opravdu nemám.

No, měla jsem kliku na učitele a lidi kolem sebe.

„Většinou přemýšlíme o studentech, i jací jsou lidé, nejen jestli jim jde čeština, nebo jestli nezvládají gramatiku“

Tak když to obrátím ještě k vám, jako profesorce. Všímáte si ve třídě, jaké tam jsou vztahy nebo obecně, třeba kdo s kým kamarádí, protože z toho vašeho pohledu mě to moc zajímá. Vnímáte to?

Určitě. Můžu říct, že vnímáme, nemluvím jen za sebe. Tak třeba i s kolegy, samozřejmě nerozebíráme nějaké vaše osobní věci, ale třeba si říkáme: „Tady v té třídě se velmi dobře pracuje, tam je fajn klima“, anebo: „V téhle třídě je něco zvláštního“. Rozhodně si všímám. I proto, že jsem taky byla studentka. Takže si samozřejmě vybavuji ty jednotlivé skupinky, kdo, kde, s kým a mnohdy vidím třeba podobné rozdělení tříd, jako bylo v naší třídě. Určitě, všímám si toho, i o tom přemýšlím, ale zase ne celý den!

Samozřejmě. Mně totiž u některých profesorů přijde, že nás ani neznají, že mají hrozně neosobní přístup, a když si představím, že bych měla být profesorkou, tak by mě hrozně zajímalo, co se v té třídě děje.

To je tak, když se dáte na tuto profesi, tak byste měli být i schopni nějaké empatie, pracovat s lidmi, být znalí těch, alespoň pár semestrů psychologie, a tak podobně. Málokdy se stane, že se spleteme, stane se to, ale většinou přemýšlíme o studentech, i jací jsou lidé, nejen jestli jim jde čeština, nebo jestli nezvládají gramatiku.

Mám tu jednu velmi neoriginální otázku, dokonce se za ní trochu stydím, ale mě by to zajímalo. Jste na pustém ostrově směje se a máte možnost si sebou vzít tři věci, ne lidi. Jaké by to byly?

Věci. Ani kočku? po chvilce No, já bych se na tom ostrově snad ani nechtěla ocitnout. Vzala bych si knížku Robinson Crusoe, tím bych začala… a tím bych i skončila.

Tak dobře, úplně jinam. Chodila jste do tanečních?

Ano, chodila.

Bavilo vás to?

Ano. Jak co.

A máte nějaký zážitek z tanečních? Protože to bylo teď trochu aktuální téma.

Tak z tanečních nějaký zážitek. Já nebudu prozrazovat autory, ale vy jste se ptali, jestli o vás přemýšlím, tak určitě, a stalo se mi to teď v kompozici. Četla jsem ji, bylo to vypravování, zážitek z tanečních, a přišlo mi to strašně fajn a nedávno, protože jsem si uvědomila, že tam autor popisuje manžele Krtičkovy, kteří vedli i naše taneční… No, ale úplně jsem si to vybavila, jak jsem to četla, ty bolavé palce. A ten podpatek, když vám nějaká tanečnice dupne na palec. A potom místo toho, aby vás tanečník vedl, tak se kácí a jeho dech připomíná hospodu třetí cenové.

Hospoda dobrá, horší je, když na sebe volají přes celý sál: „Půjdeme spolu potom na jointa ?“

No, tohle je opravdu asi trochu jiné, protože to za nás tak hrozné nebylo. A ještě jednu věc si pamatuji. Zpocené rukavice. Když se řeknou taneční, úplně se mi vybaví zpocené rukavice.

To já si spíš vybavím ten pocit, že jsem jako na tržišti. Jen cedulku – 20% sleva.

Ano, to nahánění. S tím jsem měla problémy. Taky jsem neposlouchala tanečníka a držela jsem si vždycky odstup půl metru, protože to bylo něco, co jsem neuměla úplně přijmout, aby mě hned nějaký cizí kluk držel.

To chápu. Těšíte se na ples? (rozhovor se konal asi den před plesem GYBONu)

No, ano. Na ples se těším.

No, myslím, že už je to všechno. Pokud teda nemáte něco, co byste nám chtěla říct. Cokoliv zveřejnit na Punklu.

No, snad jen, že vám moc fandím, to jsem vám tam vlastně i napsala. Protože je to hlavně vaše zásluha, že se to takhle povedlo a rozjelo! Myslím, už jsem o tom mluvila i s panem ředitelem, že by mohl být Punkl víc zveřejněn, je to něco, čím se škola může chlubit.

O to se právě snažíme.

Má to úroveň. Teď jsem koukala, že se rozšířila vaše základna.

Já doufám, že se bude rozšiřovat ještě víc.

Ano, Punklu fandím!

Moc děkujeme, i za rozhovor!

Tags: Autor: Evča