PUNKL – Online magazín studentů GYBONu

Je to zhruba měsíc, co Hradec opustil Monsignore Duka a přesunul se na post pražského arcibiskupa. Co to pro nás znamená? Jelikož se jedná o poměrně zajímavou a nepříliš častou událost v našem městě, vypravil jsem se pro vás získat nějaké informace na královéhradeckou diecézi. Ve čtvrtek 22. dubna nás přijal biskupský sekretář, pan Vojtěch Macek.

Mohl byste se nám pro začátek představit?
Jmenuji se Vojtěch Macek, pocházím z Kutné Hory, jsem z věřící rodiny. Během svých studií nejen na Lesnické fakultě v Praze, jsem poměrně intenzivně pracoval s věřící mládeží, což byla taková přestupní stanice pro to, aby mě později, v roce 2006, prostřednictvím kaplanů oslovil pan biskup Duka a požádal mě, zda bych nenastoupil na uvolněné místo biskupského sekretáře.

Podle čeho se vybírá nový arcibiskup?
Proces výběru biskupa je má svá ustálená pravidla. Vede ho Svatý stolec, to znamená papež a jeho úřad, prostřednictvím nuncia, což je velvyslanec Vatikánu v dané zemi. U nás je to monsignore Diego Causero. Nuncius od biskupů, kněží i laiků shromažďuje doporučení na kandidáty biskupské služby. Některé lidi žádá přímo o konkrétní tipy – jména. Biskupové dávají takzvaný „ternus“ – trojici jmen, která je nunciovi k dispozici. Nuncius pak z těchto různých doporučení zpracuje profily lidí, nechá je prověřit prostřednictvím kněží nebo laiků, zda je ten člověk důvěryhodný, zda za sebou nemá nějakou nepříjemnost z minulosti, která by komplikovala vykonávání jeho úřadu. Poté na základě veškerých těchto zjištění dává dohromady tři jména do Vatikánu, která jsou prostřednictvím Kongregace pro biskupy předložena Svatému otci, který rozhoduje. Může si vybrat z těchto tří jmen, může vybrat i jinou osobu, pokud je o situaci v té dané diecézi natolik informován, že může rozhodnut po svém. Je to standardní věc. Pro vaši představu, na světě je přes tři tisíce diecézí a Kongregace pro biskupy tak pět až šest diecézí týdně obsazuje novým biskupem. Ta obměna probíhá průběžně. Pro Svatého stolec je to každodenní agenda, i když pro danou diecézi je to vždy událost desetiletí nebo i delší etapy.

Má zvolení Mons. Duky arcibiskupem pro hradeckou diecézi nějaké důsledky?
Má. Myslím si, že pan arcibiskup Duka si tento post zaslouží. Možná to slovo „zaslouží“ ne úplně přesně vystihuje skutečnost – úřad v Praze je totiž hodně těžký a každá osobnost, i Mons. Duka, je na něj (bez opory jiných) krátká. Je to v podstatě služba a on na to, podle mě, jiných lidí i papeže, má. Pro Hradec Králové je to určitě ztráta, protože doteď jsme tu s ním měli úžasné vedení. I když samozřejmě i on měl věci, které řešil déle, nebo které byly nějakým způsobem obtížné. Ale nikdo není dokonalý a nikdo se nevyhne nějakým složitostem. Každopádně v Praze je teď správná osobnost.

Už se ví, kdo Dominika Duku nahradí na postu královéhradeckého biskupa?
Neví. Probíhá proces výběru biskupa, tak jak jsem ho popsal v začátku. Celý výběr je tajný, což znamená, že ať už to jsou ti, kteří dávají svá doporučení nebo se vyjadřují ke jménům, jsou vázáni mlčenlivostí. Je to poměrně přísné, takže by se opravdu nic nemělo objevit venku ještě před samotným jmenováním.

Jak diecéze funguje? Kde se berou peníze na její chod? Přispívá stát?
Nejsem ekonom diecéze, podrobnosti by vám k tomu řekli jiní. V podstatě to funguje tak, že v České republice je církev hrazená převážně z prostředků státního rozpočtu, což odpovídá legislativě, která se tu táhne od 50. let. Jak víte, je to problematická kapitola, kdy se církev snaží s tím něco udělat, stát se trochu snaží, ale hlavní překážkou bránící v dořešení je politikaření. Politické strany nehledají řešení, ale bojují o hlasy voličů.

Co vše vlastně spadá do pravomocí a povinností diecéze?
Diecéze je samostatnou autonomní správní jednotkou církve, dokonce je to tak, že ani papež není po církevní a teologické stránce víc než ostatní biskupové. Je pouze prvním z biskupů, není nějaký „nadbiskup“. Odpovídá to původnímu směru církve, jak je v Novém zákoně, když si Ježíš vyvolil dvanáct učedníků. Nevyvolil si jednoho, pod ním dva místopředsedy a tak dál. Jsou vlastně skupinou lidí, kteří jsou si rovni a tuto rovnost mají mezi sebou přeneseně diecéze.

Zaznamenala v posledních letech královéhradecká diecéze nějaké velké úspěchy?
Ohlédnu-li se zpět, pak významnou poctou byla papežská návštěva v roce 1997. Úspěchem, i když se může jevit jako samozřejmost, je plnohodnotné fungování diecéze bez větších zádrhelů. Konal se eucharistický kongres (veřejná slavnost k úctě Božího Těla), oslavili jsme výročí katedrály. Velkým úspěchem pana arcibiskupa Duky bylo české vydání Jeruzalémské bible a samozřejmě jeho postup do Prahy.

„Na komunismus plynule navázal konzumismus“

Jak byste hodnotil počty věřících v posledních letech? Podle statistik prý počty rostou, pocítili jste to například při bohoslužbách nebo jiných akcích konaných diecézí?
Sice jsem ta čísla viděl, ale myslím si, že zde není ani razantní růst, ani propad. Je těžké mluvit plošně, protože v některých farnostech skutečně dochází k oživení. Třeba tím, že se tam rozrostou mladé rodiny a podobně. V některých farnostech zas dojde k úpadku tím, že se tam umístí kněz, kterého místní nemají zrovna v oblibě. Často to právě záleží na osobních vztazích.

Co myslíte, že v dnešní době přivádí lidi k víře?
Možná znáte takový ten klasický rozpor, který je nadměrně a neprávem předkládán lidem, mezi vírou a vědou – mezi vírou v Boha a rozumem. Když se zamyslíte nad dnešní situací, jak lidé žijí, jak na komunismus plynule navázal „konzumismus“ a uvědomíte si různé aspekty v životě, ať už individualismus spočívající v tom, že lidé žijí sami, že se nestýkají se svými sousedy, že sedí u televize a nejdou za kulturou ven. Že neuzavírají manželství a mají obecně uvolněnější sexuální morálku, když to řeknu z církevního pohledu. Pokud člověk rozumně přemýšlí o životě, tak je víra docela hezkým východiskem k normálnímu životu, podle morálních zásad, které v dnešní společnosti chybí. Pro rozumného člověka je to dost oslovující na to, aby k církvi cestu našel.

Jak hodnotíte vztahy mezi římskokatolickou církví a jinými církvemi, jinými náboženstvími? Myslíte si, že je prostor pro toleranci a spolupráci?
Nyní v těchto dnech církev pamatuje na kardinála Špidlíka, který minulý týden zemřel. Byla to osobnost, která ekumenismus podle mého dokázala žít. Dají se dohledat různé citáty od něj na toto téma. Ekumenismus musí mít srdce. Je to o osobních vztazích, kdy k sobě lidé najdou cestu. Neznamená to, že by se církve opět mohly sloučit do jedné, protože mají teologické rozpory a různosti, které je dělí a které nelze setřít jen tím dobrým vztahem. Je to složitá věc, je to bolavá věc, protože církev věří, že Kristus chtěl mít lid, který bude jednotný. Bohužel lidská nedokonalost do toho vznesla rozkol, a tak se s tím nějak potýkáme. Třeba situace, kdy anglikánská církev vede diskusi o tom, zda přijímat do svých duchovních řad homosexuály, vede k tomu, že část anglikánské církve řekne: „To mi nechceme, to není správné!“ a už je to cesta k tomu, aby se tato část církve vrátila do katolického společenství. Ostatní, kteří šli liberálním směrem, se dále oddělují; má to své pro i proti.

„Do stavu duchovních homosexuál určitě nepatří“

Myslíte, že v místech, kde na sebe navazuje křesťanství a islám je místo pro smír, pro spolupráci?
Nejsem moc velký optimista ve věci tohoto dialogu. Lze to, pokud vedeme dobré sousedské vztahy, jaké byly třeba do nedávna v Albánii, kde vedle sebe dokázali žít křesťané a muslimové po desítky let. Nyní se tam dostávají mladí radikálové, verbovaní z muslimských zemí, což má za následek konec klidného soužití. Globalizace a novodobé vyhraněné trendy tak soužití spíše znemožňují. Když se člověk podívá na mapu světa a zjistí, kde lidé nejvíce trpí, tak jsou to muslimské a komunistické země.

Sám už jste tu narazil na „problém s homosexuály“ je podle vás přípustné je přijímat do církve?
Do stavu duchovních homosexuál určitě nepatří, protože pro kněžskou formaci, pro přípravu kandidáta na kněžství platí taková poučka: „Kdo má být dobrým knězem, musí mít schopnosti být dobrým otcem.“ Čili kde má muž dispozice být dobrým otcem, tam lze teprve předpokládat, že bude dobrým knězem. Tam kde je člověk nějakým způsobem v nepořádku a církev tvrdí, že homosexualita není v pořádku, tam tato dispozice není. Samozřejmě lidé s homosexuální orientací, jsou-li věřící, cestu k Bohu mají. Církev je neodmítá – však v těch místech, kde dochází k násilnému vystupování proti homosexuálům, se za ně církev jako za lidi staví.

V poslední době se stále častěji objevují zprávy o sexuálních skandálech. Většina církevních hodnostářů se k tomuto tématu odmítá vyjadřovat. Myslíte, že je to správné?
Dovolím si s vámi nesouhlasit – církev se k tomu poměrně dost vyjadřuje. Vyjádření různých představitelů Vatikánu nebo diecézí, ve kterých se ty případy vyšetřují, je poměrně mnoho, komentáře tu jsou, stačí jen zapátrat. Podívejte se na Tiskové středisko České biskupské konference, která na svém dubnovém zasedání vydala prohlášení k těmto věcem. Je tam jednak striktní odsouzení činů, které se staly, u duchovních to má zvláště ten bolavý dopad, že by měli lidi vést a mají být zárukou morálního standartu. Tento čin je odsouzeníhodný v jakékoli rovině, ať už v církevní, rodinné nebo školní. Je tam také poukázáno na to, že probíhá víceméně jednostranná kampaň proti kněžím, protože statisticky těch činů tohoto typu je mnohem více v jiném prostředí než v církvi. Medializace těchto případů je přehnaná. Je to útok na církev ve smyslu morálky. Jak už jsem říkal, církev drží morální laťku, a to se nelíbí těm, kteří mají tu svou laťku někde mnohem níž. Oni sami cítí, že je tady někdo, kdo ukazuje:  „Takhle by to mělo být“. Vědí, že jejich morálka poklesla a tak se v nich budí závist, že někdo dokáže být lepší než oni. V Americe to má ekonomické důsledky, advokáti obětí, ať už skutečných nebo smyšlených, inkasují velké peníze. Je to kampaň.

Co je podle vás hlavní náplní církve v dnešní době? V čem se její úděl během let změnil?
Možná tato otázka už nějakým způsobem zazněla. Nyní mohu použít slova našeho monsignora Tomáše Holuba: „Církev je tu od toho, aby umožnila lidem setkání s Kristem.“ My věříme, že existuje Bůh. Že je to Bůh, který má osobní vztah ke každému člověku a který pro něj zemřel na kříži a poté vstal z mrtvých – to je základní osa křesťanství. Záchrana je určena každému člověku. Jakým způsobem bude tato zvěst předávána lidem, je už otázkou. Podstatné ale zůstává pořád stejné.

Kde konkrétně můžeme narazit na akce diecéze?
Doporučím podívat se na diecézní internetové stránky, kde je kalendář akcí. Církev má různé stupně autonomie. Hlavní život církve se odehrává ve farnostech – městech a obcích k nim přilehlých. Některé věci většího charakteru zaštiťuje biskupství (diecéze). Kromě samotného bohoslužebného života, mší svatých a jiných liturgických slavností, je zde činnost škol, charit, různé přednášky, otevření kostelů. Mohu zmínit, že 28. května 2010 bude Noc kostelů, které budou na různých místech veřejnosti otevřeny.

„Nevěřící člověk otevře bibli jako jednu z knih, může ji studovat kulturně, historicky, umělecky, …“

Biskupské gymnázium spadá přímo do pravomoci diecéze?
Ano, biskupství je jeho přímým zřizovatelem.

Myslíte, že má bible co nabídnout i člověku, který je nevěřící?
Určitě. Záleží na přístupu, s jakým ji člověk čte. Nevěřící člověk otevře bibli jako jednu z knih, může ji studovat kulturně, historicky, umělecky, … Ale podstatné je to, že skrze bibli Bůh promlouvá, že i člověk, který si ji otevře jako nezaujatý čtenář, jako zvědavec, může být osloven natolik, že třeba najde cestu k Bohu.

Chtěl byste něco vzkázat čtenářům?
Díval jsem se na vaše stránky a vím, že je to poměrně neformální plátek, což k studentskému životu patří. Takže bych vás chtěl v takovéto neformální rovině pobídnout k návštěvě kostela bez nějakých vedlejších úmyslů nebo bez strachu, který je zbytečně v lidech z toho, že tam snad budou manipulováni nebo přesvědčováni. Prostě se podívat do kostela – není to nedostupné a může to obohatit – třeba jen zjištěním, že to není prostředí z jiné planety.

Moc děkuji za rozhovor!

Tags: Autor: David