PUNKL – Online magazín studentů GYBONu

18. prosince proběhlo v divadle Jesličky promítání dokumentárního filmu režiséra R. Adlera o Otomaru Krejčovi, na závěr večera se mi z pana Adlera podařilo vymámit rozhovor.

Kdy jste se rozhodl pro režii?
Lákalo mě to už na gymnáziu, kdy jsem studoval v mém městě Znojmě. Velice brzy jsem tam začal ochotničit, recitovat a podobně. Divadlo mě vždy lákalo jak na jevišti, tak za jevištěm, to znamená všude tam, kde je tvorba inscenace. Původně jsem chtěl jít na divadelní fakultu, ale nějak se to zamotalo. Rok po maturitě jsem nebyl na škole, měl jsem nějaké problémy. No a rok nato mě přijali na filmovou fakultu.

Nemrzí vás, že jste se nedal na herectví?
No, v zásadě celý život lituju, že jsem si trochu nezahrál, ale život to takhle zatočil. Nejsem ortodoxní dokumentarista, natočil jsem i řadu hraných záležitostí, a dokonce jsem napsal i několik divadelních her, které jsem režíroval.

Proč zrovna Otomar Krejča?
Byla to osobnost, ke které když jste se dostal blízko, tak vás fascinovala a přitahovala k sobě jako magnetická hora. V době, kdy já jsem studoval a on vyučoval, jsem se od něj hrozně moc naučil. Stejně na mě působil, když jsem s ním točil film o jeho inscenaci Fausta v Národním divadle.

Jak dlouho jste film připravoval, bylo to náročné?
Bylo to náročné, protože Krejča byl náročný člověk. Trvalo nám to nejméně půl roku. Na druhou stranu, příprava zas až tak dlouhá a složitá nebyla, protože jsme za sebou měli nedávnou práci na filmu o té inscenaci.

Co si myslíte o současném českém divadle? Spousta lidí tvrdí, že divadlo je již ,,mrtvé“.
Já si myslím, že výjimky potvrzují pravidlo. Je ale pravda, že některé velké soubory, jako třeba činohra Národního divadla, jak jste mohl vidět v tomto filmu, se dlouhodobě potýkají s krizí. Na druhou stranu jsou divadla, ve kterých se čas od času objeví vynikající inscenace. Všechno je jen a jen v lidech, přesně jak říkal Krejča. Když se ustaví soubor a je tam autor, kterému se slouží s vypětím všech sil, tak to může dopadnout jen dobře.

Co je pro vás největším úspěchem, či zážitkem kariéry?
Kariéra znamená vždycky vzlety a pády. Něco se povede, něco se nepovede. Já jsem měl takové období po roce 1968, kdy jsem dlouho nemohl intenzivně pracovat. To nejšťastnější, co mě potkalo, bylo, že jsem mohl v době po roce 1989 začít naplno točit a že mě studenti povolali na filmovou fakultu, kde jsem byl nejprve pět let vedoucím katedry dokumentárních filmů. Teď tam stále učím a mám vlastní dílnu.

Měl byste nějaký vzkaz pro čtenáře?
Je strašně důležitý, abyste se vy, studenti, vzdělávali na všech úrovních, protože potřebujeme vzdělané lidi, potřebujeme chytré lidi a potřebujeme lidi, kteří se zajímají o tu neracionální část lidské existence. Tou je umění.

foto: Klára Bartošová

Tags: Autor: David