V pátek 3. začne další ročník tradiční královéhradecké akce – „Slavnosti královny Elišky“ a potrvá až do sobotního večera. Hned v pátek můžete na Starém náměstí navštívit „Staročeský jarmark“. V sobotu před druhou hodinou dorazí do města královna Eliška s družinou a proběhne slavnostní ceremonie. Dále můžete zavítat do Šimkových sadů, kde bude probíhat rytířský turnaj na koních. Toto vše doprovází řada představení pouličních divadel, tanečníků, kejklířů, ukázek řemesel a obchůdků.

(http://www.slavnostikralovnyelisky.cz/)

Jako alternativu můžete od 4. do 5. v prostoru letiště navštívit „CIAF“ – mezinárodní letecký festival se sedmnáctiletou tradicí. Těšit se můžete na spoustu tuzemských i zahraničních letounů a vrtulníků všech možných velikostí i specializací. Vstupenky stojí 300 Kč, pod patnáct let je vstup zdarma. Pokud se na tuto akci nedostanete, nezoufejte! PUNKL.cz pro vás chystá reportáž.

(http://www.airshow.cz/)

Pokud máte raději aktivnější zábavu, určitě navštivte ve dnech 11. a 12. září akci „Labyrint lan“ v Šimkových sadech. Připravené by měly být lanové překážky až do výšky deseti metrů, lanovka přes jezírko, adrenalinová věž a slackline. Jako doprovodné akce proběhnou exhibice capoeiry, žonglování, karate, dogfrisbee, graffity a celou akci bude hudebně doprovázet Dj Fun. Vstupné je 150 Kč pro dospělé a 100 Kč pro děti.

(http://www.prostorpro.cz/)

Od 17. do 18. budou Šimkovy sady již posedmé hostit „Královéhradecké krajské dožínky“. Těšit se můžete na hudební vystoupení (například skupina Zelenáči), ukázky práce zemědělců, soutěže pro děti a tak dále. Organizátoři očekávají, že jako již tradičně dorazí přes třicet tisíc lidí.

(http://www.dozinky.cz/)

Jako poslední bych upozornil na zahájení festivalu „Čekání na Václava“, které proběhne 28. září a festival pak dále potrvá až do 28. října. Během tohoto festivalu se na prknech hradeckých divadel vystřídá řada hvězd. Na letošní sedmý ročník dorazí soubory Zlína, Mladé Boleslavi, Pardubic, Brna, Ostravy, Ústí nad Labem, Prahy a Bratislavy. Předprodej vstupenek začal 30. srpna.

(http://www.klicperovodivadlo.cz/)

Prozatím jsem se vypravil do předprodeje a zjistil, na co by vás pozvali. Nejrychleji prý zmizely lístky na představení pražských divadel, například na Ptákovinu hranou Činoherním klubem hned v den zahájení festivalu. Dále byl prý obrovský zájem o den Divadla Komedie Praha, který proběhne 27. června. A do třetice o představení Městského divadla Zlín – Sluha dvou pánů.

Osobním typem paní z předprodeje je ruské představení Mrzák Inishmaanský divadla U mostu Perm v režii Sergeje Fedotova nebo den divadla Husa na provázku naplánovaný na 26. června.

Na závěr ještě odkazy na programy – představení a Oper Air.

Představení začalo krátkým shrnutím důvodů, proč muži vyráží na řeku, doprovázené velice zajímavou plavkovou scénou.

Hned poté se pozornost přesunula k hlavní trojici „námořnických hypochondrů“ ve složení Čapek, Čelko a Maixner, z jejichž vzpomínek jsme se dozvěděli, jak těžké je dostat se coby námořník z domu na řeku. Následoval hudební předěl v podobě Vltavy obohacené o překrásný text s nápěvkem: „Ve člunu trable pominou…“

Trio se chystá na cestu, shání zásoby a loď, ale kde v Londýně sehnat člun na čtrnáct dní, když je plavební sezona v plném proudu? Po urputném vyjednávání v jedné půjčovně získají „Kocábku náram“ a konečně vyráží na plavbu po Temži. Díky jejich životním a plavebním zkušenostem plují závratnou rychlostí 6km/37 historek.

Na řece se setkávají s různými individui, například s královskými kroužkovači labutí. Ti jsou však právě zaměstnáni kontrolou labutě číslo 432, zdravotní stav: „Na chcípnutí a ne a ne chcípnout!“, takže naše trio hrdinů prakticky nezdrží. Během pokračování plavby se dozvídáme další střípky z minulosti plavčíků. Jeden z nich vypráví až hororové story o genocidě večírku londýnské smetánky v podobě „žertovné písně“ interpretované Petrem Čapkem.

Vyčerpaní muži se zastavují v hospůdce na grog, jsou ohromeni obrovskou trofejí, visící nad vchodem – patrně největším pstruhem uloveným na Temži. Postupně se dozvídají, kdo všechno z místních štamgastů ji ulovil a kolikže z ní udělal porcí. Na závěr návštěvy se dozvídají i něco málo o zdejším systému počítání ulovených ryb, zavedeným místními ženami. Určitě by se líbil nejednomu rybáři! Obdivování trofeje ukončí až zjištění, že se jedná o pouho pouhý sádrový odlitek, a krásná věta: „Já ti vždycky říkal, s tvojí představivostí můžeš být spisovatel, ale ne sladkovodní rybář“.

Osádka člunu se plaví dál a oživuje jednu historku za druhou, tu o sýru, tu o plachtění. Posledních pár minut divadelní plavby v podobě Červené řeky doprovodil Martin Čelko na vskutku mini kytaru. Muži se setkávají s trojicí slečen, které si s nimi domluví „náhodné setkání v Londýně“, vzhledem k tomu, že hrdinové jsou vskutku gentlemani a nemohou zklamat přání slečen, otáčí člun a vyráží zpět do Londýna.
Jakožto přídavek celý soubor zazpíval píseň: „Bylo léto, horké léto“.

Představení mohu hodnotit jednoznačně pozitivně, velice se mi líbilo. Ať už textově, či po stránce provedení. Během večera jsem nezaznamenal úsek delší než tři minuty, který by některý z účinkujících neobohatil o pěkný vtip, či životní moudro. Vtěsnat na jesličkovskou scénu tolik lidí v nějaké smysluplné formaci muselo dát autorům hodně práce a úsilí. Klobouk dolu!

Účinkující:
Nadja Barková, Petra Bartošová, Bára Bartoňová, Julie Gončarová, Věra Havranová, Iva Hronešová, Adéla Herbsová, Monika Janáková, Simona Jarošová, Veronika Jarošová, Anna Ježková, Aneta Kohoutová, Michaela Kotěšovská, Marie Lapčíková, Pavlína Mroczkowská, Lenka Novotná, Bohuslava Pávová, Tereza Plašilová, Tereza Procházková, Tereza Vodochodská, Jitka Zadrobílková, Lucie Zoulová, Michal Bednář, Petr Čapek, Martin Čelko, Marek Hajžman, Ondřej Hejna, Jan Kučera, Václav Maixner, Karel Syrůček, Michal Zahálka

Překlad:
Michal Zahálka

Scénář:
Monika Janáková, Jan Dvořák

Krocení davů na scéně:
Monika Janáková, Jan Dvořák

17. května se maturanti a jejich hosté sešli v prostorech divadla Jesličky. A jak že to dopadlo? Osobně myslím, že velice pěkně. Když už se objevila nějaká menší chybička, byla během pár vteřin dovedně vyřešena. Maturanti celý večer pojali velice kreativně – hudební výstupy doplnily taneční a dramatické předěly, se kterými vypomohla řada hostů. Program a většinu doprovodu si pod taktovku vzala Eva Černíková – jedna z vyučujících literárně dramatického oboru divadla Jesličky. Během vystoupení jste mohli slyšet šestnáct skladeb opravdu širokého repertoáru, od lidových svítáníček, přes kabaret až ke karaoke písničky I´ll stand by you.

První část pojmenovaná: „Na statku a v chaloupce“ začala písní „Proč bychom se netěšili“, za kterou následovala řada dalších folkově laděných skladeb. Osobně mi v této části nesedl „Výběr z Moravských dvojzpěvů“, jelikož mé uši trpěly ukrutnými výškami, které si u tohoto žánru však nelze odpustit. Závěr bloku oživila Veronika Řezníková svým podáním písně: „V jednym dumku na Zarubku“.

Taneční předěl „Chicago“ zahájil druhou část nazvanou „Scény ze společenského života“ a v podobném duchu se pokračovalo dál. S výstižně jmenující se skladbou „Cabaret“ vystoupila Bára Holanová. Osobně se mi velice líbila píseň „Café 1930“, kterou na příčnou flétnu doprovázel host Žofie Součková na kytaru Petr Pařízek, který ukázal své hráčské kvality později toho večera, když mu osvětlovač zhasl celou scénu. On se však nenechal rozhodit a plynule hrál dál. Čímž vlastně zahájil část třetí – „Po nás ať přijde potopa“. V té na mě velice zapůsobila notoricky známá píseň „Na okně seděla kočka“, a také píseň poslední – „Bosa Nova“ – zpívaná celou skupinkou maturantů.

Po děkovačce se dostalo i na přídavek v podobě zopakování poslední písně, tentokrát i se všemi hosty. Celkově na mě tento večer zapůsobil velice hezky, až nad očekávání, takže mi nezbývá, než popřát účinkujícím stejný úspěch i u maturity.

Účinkující: Mirka Balcarová, Barbora Holanová, Veronika Řezníková a Petr Pařízek

Hosté: Vendula Holanová, Kateřina Kubínová, Kateřina Růžičková, Žofie Součková, Kateřina Zemanová, Ondřej Hejna a Jakub Voříšek

Světla, zvuk: Karel Pešek

Hudební spolupráce: Eva Černíková

Grafika a tisk: Martin Hlavatý

Mohl byste se nám pro začátek představit?
Jmenuji se Vojtěch Macek, pocházím z Kutné Hory, jsem z věřící rodiny. Během svých studií nejen na Lesnické fakultě v Praze, jsem poměrně intenzivně pracoval s věřící mládeží, což byla taková přestupní stanice pro to, aby mě později, v roce 2006, prostřednictvím kaplanů oslovil pan biskup Duka a požádal mě, zda bych nenastoupil na uvolněné místo biskupského sekretáře.

Podle čeho se vybírá nový arcibiskup?
Proces výběru biskupa je má svá ustálená pravidla. Vede ho Svatý stolec, to znamená papež a jeho úřad, prostřednictvím nuncia, což je velvyslanec Vatikánu v dané zemi. U nás je to monsignore Diego Causero. Nuncius od biskupů, kněží i laiků shromažďuje doporučení na kandidáty biskupské služby. Některé lidi žádá přímo o konkrétní tipy – jména. Biskupové dávají takzvaný „ternus“ – trojici jmen, která je nunciovi k dispozici. Nuncius pak z těchto různých doporučení zpracuje profily lidí, nechá je prověřit prostřednictvím kněží nebo laiků, zda je ten člověk důvěryhodný, zda za sebou nemá nějakou nepříjemnost z minulosti, která by komplikovala vykonávání jeho úřadu. Poté na základě veškerých těchto zjištění dává dohromady tři jména do Vatikánu, která jsou prostřednictvím Kongregace pro biskupy předložena Svatému otci, který rozhoduje. Může si vybrat z těchto tří jmen, může vybrat i jinou osobu, pokud je o situaci v té dané diecézi natolik informován, že může rozhodnut po svém. Je to standardní věc. Pro vaši představu, na světě je přes tři tisíce diecézí a Kongregace pro biskupy tak pět až šest diecézí týdně obsazuje novým biskupem. Ta obměna probíhá průběžně. Pro Svatého stolec je to každodenní agenda, i když pro danou diecézi je to vždy událost desetiletí nebo i delší etapy.

Má zvolení Mons. Duky arcibiskupem pro hradeckou diecézi nějaké důsledky?
Má. Myslím si, že pan arcibiskup Duka si tento post zaslouží. Možná to slovo „zaslouží“ ne úplně přesně vystihuje skutečnost – úřad v Praze je totiž hodně těžký a každá osobnost, i Mons. Duka, je na něj (bez opory jiných) krátká. Je to v podstatě služba a on na to, podle mě, jiných lidí i papeže, má. Pro Hradec Králové je to určitě ztráta, protože doteď jsme tu s ním měli úžasné vedení. I když samozřejmě i on měl věci, které řešil déle, nebo které byly nějakým způsobem obtížné. Ale nikdo není dokonalý a nikdo se nevyhne nějakým složitostem. Každopádně v Praze je teď správná osobnost.

Už se ví, kdo Dominika Duku nahradí na postu královéhradeckého biskupa?
Neví. Probíhá proces výběru biskupa, tak jak jsem ho popsal v začátku. Celý výběr je tajný, což znamená, že ať už to jsou ti, kteří dávají svá doporučení nebo se vyjadřují ke jménům, jsou vázáni mlčenlivostí. Je to poměrně přísné, takže by se opravdu nic nemělo objevit venku ještě před samotným jmenováním.

Jak diecéze funguje? Kde se berou peníze na její chod? Přispívá stát?
Nejsem ekonom diecéze, podrobnosti by vám k tomu řekli jiní. V podstatě to funguje tak, že v České republice je církev hrazená převážně z prostředků státního rozpočtu, což odpovídá legislativě, která se tu táhne od 50. let. Jak víte, je to problematická kapitola, kdy se církev snaží s tím něco udělat, stát se trochu snaží, ale hlavní překážkou bránící v dořešení je politikaření. Politické strany nehledají řešení, ale bojují o hlasy voličů.

Co vše vlastně spadá do pravomocí a povinností diecéze?
Diecéze je samostatnou autonomní správní jednotkou církve, dokonce je to tak, že ani papež není po církevní a teologické stránce víc než ostatní biskupové. Je pouze prvním z biskupů, není nějaký „nadbiskup“. Odpovídá to původnímu směru církve, jak je v Novém zákoně, když si Ježíš vyvolil dvanáct učedníků. Nevyvolil si jednoho, pod ním dva místopředsedy a tak dál. Jsou vlastně skupinou lidí, kteří jsou si rovni a tuto rovnost mají mezi sebou přeneseně diecéze.

Zaznamenala v posledních letech královéhradecká diecéze nějaké velké úspěchy?
Ohlédnu-li se zpět, pak významnou poctou byla papežská návštěva v roce 1997. Úspěchem, i když se může jevit jako samozřejmost, je plnohodnotné fungování diecéze bez větších zádrhelů. Konal se eucharistický kongres (veřejná slavnost k úctě Božího Těla), oslavili jsme výročí katedrály. Velkým úspěchem pana arcibiskupa Duky bylo české vydání Jeruzalémské bible a samozřejmě jeho postup do Prahy.

„Na komunismus plynule navázal konzumismus“

Jak byste hodnotil počty věřících v posledních letech? Podle statistik prý počty rostou, pocítili jste to například při bohoslužbách nebo jiných akcích konaných diecézí?
Sice jsem ta čísla viděl, ale myslím si, že zde není ani razantní růst, ani propad. Je těžké mluvit plošně, protože v některých farnostech skutečně dochází k oživení. Třeba tím, že se tam rozrostou mladé rodiny a podobně. V některých farnostech zas dojde k úpadku tím, že se tam umístí kněz, kterého místní nemají zrovna v oblibě. Často to právě záleží na osobních vztazích.

Co myslíte, že v dnešní době přivádí lidi k víře?
Možná znáte takový ten klasický rozpor, který je nadměrně a neprávem předkládán lidem, mezi vírou a vědou – mezi vírou v Boha a rozumem. Když se zamyslíte nad dnešní situací, jak lidé žijí, jak na komunismus plynule navázal „konzumismus“ a uvědomíte si různé aspekty v životě, ať už individualismus spočívající v tom, že lidé žijí sami, že se nestýkají se svými sousedy, že sedí u televize a nejdou za kulturou ven. Že neuzavírají manželství a mají obecně uvolněnější sexuální morálku, když to řeknu z církevního pohledu. Pokud člověk rozumně přemýšlí o životě, tak je víra docela hezkým východiskem k normálnímu životu, podle morálních zásad, které v dnešní společnosti chybí. Pro rozumného člověka je to dost oslovující na to, aby k církvi cestu našel.

Jak hodnotíte vztahy mezi římskokatolickou církví a jinými církvemi, jinými náboženstvími? Myslíte si, že je prostor pro toleranci a spolupráci?
Nyní v těchto dnech církev pamatuje na kardinála Špidlíka, který minulý týden zemřel. Byla to osobnost, která ekumenismus podle mého dokázala žít. Dají se dohledat různé citáty od něj na toto téma. Ekumenismus musí mít srdce. Je to o osobních vztazích, kdy k sobě lidé najdou cestu. Neznamená to, že by se církve opět mohly sloučit do jedné, protože mají teologické rozpory a různosti, které je dělí a které nelze setřít jen tím dobrým vztahem. Je to složitá věc, je to bolavá věc, protože církev věří, že Kristus chtěl mít lid, který bude jednotný. Bohužel lidská nedokonalost do toho vznesla rozkol, a tak se s tím nějak potýkáme. Třeba situace, kdy anglikánská církev vede diskusi o tom, zda přijímat do svých duchovních řad homosexuály, vede k tomu, že část anglikánské církve řekne: „To mi nechceme, to není správné!“ a už je to cesta k tomu, aby se tato část církve vrátila do katolického společenství. Ostatní, kteří šli liberálním směrem, se dále oddělují; má to své pro i proti.

„Do stavu duchovních homosexuál určitě nepatří“

Myslíte, že v místech, kde na sebe navazuje křesťanství a islám je místo pro smír, pro spolupráci?
Nejsem moc velký optimista ve věci tohoto dialogu. Lze to, pokud vedeme dobré sousedské vztahy, jaké byly třeba do nedávna v Albánii, kde vedle sebe dokázali žít křesťané a muslimové po desítky let. Nyní se tam dostávají mladí radikálové, verbovaní z muslimských zemí, což má za následek konec klidného soužití. Globalizace a novodobé vyhraněné trendy tak soužití spíše znemožňují. Když se člověk podívá na mapu světa a zjistí, kde lidé nejvíce trpí, tak jsou to muslimské a komunistické země.

Sám už jste tu narazil na „problém s homosexuály“ je podle vás přípustné je přijímat do církve?
Do stavu duchovních homosexuál určitě nepatří, protože pro kněžskou formaci, pro přípravu kandidáta na kněžství platí taková poučka: „Kdo má být dobrým knězem, musí mít schopnosti být dobrým otcem.“ Čili kde má muž dispozice být dobrým otcem, tam lze teprve předpokládat, že bude dobrým knězem. Tam kde je člověk nějakým způsobem v nepořádku a církev tvrdí, že homosexualita není v pořádku, tam tato dispozice není. Samozřejmě lidé s homosexuální orientací, jsou-li věřící, cestu k Bohu mají. Církev je neodmítá – však v těch místech, kde dochází k násilnému vystupování proti homosexuálům, se za ně církev jako za lidi staví.

V poslední době se stále častěji objevují zprávy o sexuálních skandálech. Většina církevních hodnostářů se k tomuto tématu odmítá vyjadřovat. Myslíte, že je to správné?
Dovolím si s vámi nesouhlasit – církev se k tomu poměrně dost vyjadřuje. Vyjádření různých představitelů Vatikánu nebo diecézí, ve kterých se ty případy vyšetřují, je poměrně mnoho, komentáře tu jsou, stačí jen zapátrat. Podívejte se na Tiskové středisko České biskupské konference, která na svém dubnovém zasedání vydala prohlášení k těmto věcem. Je tam jednak striktní odsouzení činů, které se staly, u duchovních to má zvláště ten bolavý dopad, že by měli lidi vést a mají být zárukou morálního standartu. Tento čin je odsouzeníhodný v jakékoli rovině, ať už v církevní, rodinné nebo školní. Je tam také poukázáno na to, že probíhá víceméně jednostranná kampaň proti kněžím, protože statisticky těch činů tohoto typu je mnohem více v jiném prostředí než v církvi. Medializace těchto případů je přehnaná. Je to útok na církev ve smyslu morálky. Jak už jsem říkal, církev drží morální laťku, a to se nelíbí těm, kteří mají tu svou laťku někde mnohem níž. Oni sami cítí, že je tady někdo, kdo ukazuje:  „Takhle by to mělo být“. Vědí, že jejich morálka poklesla a tak se v nich budí závist, že někdo dokáže být lepší než oni. V Americe to má ekonomické důsledky, advokáti obětí, ať už skutečných nebo smyšlených, inkasují velké peníze. Je to kampaň.

Co je podle vás hlavní náplní církve v dnešní době? V čem se její úděl během let změnil?
Možná tato otázka už nějakým způsobem zazněla. Nyní mohu použít slova našeho monsignora Tomáše Holuba: „Církev je tu od toho, aby umožnila lidem setkání s Kristem.“ My věříme, že existuje Bůh. Že je to Bůh, který má osobní vztah ke každému člověku a který pro něj zemřel na kříži a poté vstal z mrtvých – to je základní osa křesťanství. Záchrana je určena každému člověku. Jakým způsobem bude tato zvěst předávána lidem, je už otázkou. Podstatné ale zůstává pořád stejné.

Kde konkrétně můžeme narazit na akce diecéze?
Doporučím podívat se na diecézní internetové stránky, kde je kalendář akcí. Církev má různé stupně autonomie. Hlavní život církve se odehrává ve farnostech – městech a obcích k nim přilehlých. Některé věci většího charakteru zaštiťuje biskupství (diecéze). Kromě samotného bohoslužebného života, mší svatých a jiných liturgických slavností, je zde činnost škol, charit, různé přednášky, otevření kostelů. Mohu zmínit, že 28. května 2010 bude Noc kostelů, které budou na různých místech veřejnosti otevřeny.

„Nevěřící člověk otevře bibli jako jednu z knih, může ji studovat kulturně, historicky, umělecky, …“

Biskupské gymnázium spadá přímo do pravomoci diecéze?
Ano, biskupství je jeho přímým zřizovatelem.

Myslíte, že má bible co nabídnout i člověku, který je nevěřící?
Určitě. Záleží na přístupu, s jakým ji člověk čte. Nevěřící člověk otevře bibli jako jednu z knih, může ji studovat kulturně, historicky, umělecky, … Ale podstatné je to, že skrze bibli Bůh promlouvá, že i člověk, který si ji otevře jako nezaujatý čtenář, jako zvědavec, může být osloven natolik, že třeba najde cestu k Bohu.

Chtěl byste něco vzkázat čtenářům?
Díval jsem se na vaše stránky a vím, že je to poměrně neformální plátek, což k studentskému životu patří. Takže bych vás chtěl v takovéto neformální rovině pobídnout k návštěvě kostela bez nějakých vedlejších úmyslů nebo bez strachu, který je zbytečně v lidech z toho, že tam snad budou manipulováni nebo přesvědčováni. Prostě se podívat do kostela – není to nedostupné a může to obohatit – třeba jen zjištěním, že to není prostředí z jiné planety.

Moc děkuji za rozhovor!

Jak jste se vlastně dali dohromady?
Před dvaceti lety. Takže to mi bylo, no mínus kolik? směje se My jsme před revolucí s Tomášem Blkem studovali pedagogickou fakultu a hráli jsme rock´n´roll. Po skončení vojny jsme si říkali, že bychom rádi hráli něco vlastního a začali jsme hrát takovou divnou muziku, která byla na druhou dobu. Náhodou nám někdo řekl, že je to SKA. Tady to nikdo neznal, byla 80. léta a tak jsme to hráli. Od té doby ve skupině zůstali akorát Tomáš, Jana a já. Nabrali jsme spoustu mladých lidí, ale idea je pořád stejná – hrát veselou muziku.

Jak získáváte nové lidi do skupiny?
Většinou někdo někoho zná a přivede ho. Poslední tři, čtyři roky hrajeme ve stejné sestavě.

Kdo přišel s názvem a z čeho vznikl?
Název vzniknul dobře. Seděli jsme s Tomášem tři dny ve vinárně, hrozně jsme pařili a vymýšleli názvy. Tomáš si najednou vzpomněl, že jsem kdysi napsal text o holce, která má v sobě sto zvířat. Ráno se probudí jako želva, v poledne jako tygr a večer je jako gepard. Tak jsme si řekli, že Sto zvířat je docela hezká věc, hlavně to zní pěkně v cizích jazycích. Hráli jsme v Německu, v Americe a tam se to také líbilo, prostě dobrý mezinárodní název. Myslím, že nás to docela dobře vystihuje.

Nenudíte se po 20 letech v jedné skupině?
Ve skupině jsme dvacet let jen tři, ze zbytku tam je někdo tři roky, někdo pět let. Myslím si, že se nenudíme, ba naopak se dost bavíme a v tom je naše síla. Není to sranda jen pro lidi pod podiem, ale i pro nás. Nevíme co se stane v příští vteřině, nic moc není nacvičené, je to takový bohapustý mejdánek.

Co považujete za největší úspěchy skupiny?
Pro mě jsou to asi ty dva měsíce v Americe, kdy jsme hráli v docela ostrých klubech pro SKAmany a SKAgirls. Dali jsme si tam asi 50 koncertů, nevěděli jsme, co bude zítra a bylo to úžasné.

Kdo dává dohromady texty?
Tomáš, saxofonista, takže všechny texty jsou z jedné hlavy.

Před nedávnem vám vyšlo nové album „Postelový scény“, na co se v něm můžeme těšit?
Snažili jsme se tam tak nějak vyrovnat se sexem, který nám jde čím dál tím hůř. Prostě nás baví být trapní. směje se Je to o tom, co všechno se může odehrát v posteli. O tom, že to vždy nemusí být jen sex. Může tam vzniknout spousta dalších polotrapných historek.

Jak se vlastně takové album dává dohromady?
Musíš hodně sedět v kavárně nebo vinárně a hodně o tom kecat. Občas zajít do studia a udělat tam něco. My jsme takový, že co si řekneme, to uděláme, což je pěkné. U posledního alba byl nejdřív nápad, Tomáš napsal texty a pak už to šlo raz dva.

Jak se vám líbí hradecký Majáles?
Bomba. My jsme tu hráli před dvěma roky, někdy odpoledne a myslím, že je to tu úžasné místo. Ideální dolík, tady by měl být festival jednou za den.

Co vás v brzké době čeká?
Hrajeme skoro pořád, přes léto nás čeká asi třicet festivalů. V nejbližší době hrajeme třeba na pražském Majálesu, příští týden. V úterý hrajeme v Akropoli nějakou benefici. Abychom se nedostali do pekla, tak hrajeme pro nějakého slepeckého psa. S UDG a Airfare, aby to peklo bylo trošku lepší.

Kdybyste si měl vybrat – festivaly, nebo kluby?
To je stejný problém jako jestli s černoškou nebo s běloškou. Když už tě začíná prudit to, že je v klubu vedro, tak přijde jaro a léto, jde se ven na festivaly. A když už ti je na podzim zima s tím kelímkem piva, tak se vracíš do klubů. Myslím, že je to geniálně vymyšlené.

Těšíte se na Rock for People?
Samozřejmě. Je to jeden z největších zážitků za rok.

Máte něco pro fanoušky?
Ať nám zachovají věrnost a věří nám, protože nás to baví a je to bohapustá prdel!

A na závěr opět malá fotogalerie:

Jak dlouho už vlastně Fixa existuje?
Známe se patnáct let, ale existujeme tak nějak dvanáct.

Jak jste se dali dohromady?
Dohromady jsme se dali ve Žlutém psovi, to je rockový klub v Pardubicích. Pouštěla se tam reprodukovaná hudba a na ní se tančilo. Naráželi jsme do sebe s bubeníkem, no pak jsme si dali panáka a seznámili se.

Hrál jsi ještě někde, krom Fixy?
Hrával jsem v K.R.K.

Jste spokojení se stavem skupiny?
Jo! (vedle vykřikuje jeden z Horkýže slíže: Personální změny nechystáš?) Ani snad ne, jsme s tím smířený, myslím, že už to doklepeme do zdárného konce.

Co v brzké době plánujete?
Teď máme v plánu natáčet živák na Rock for People a pojedeme na šňůru do Japonska, to jsou takové naše největší plány.

Jak jste se dostali k angažmá v Japonsku?
Řiditel festivalu, pan Tomec, má nějakého kamaráda ve Francii, poslal mu naše CD, on s námi vyslal na koncert japonskou kapelu, které se to hrozně líbilo, a pozvali nás do Japonska na pět koncertů. Takhle jednoduše to vzniklo, přes agenta z Francie. směje se

Jak se těšíte na Rock for People?
Jestli budeme točit ten živák, tak to bude takové trochu nervní. Budeme se muset snažit zahrát všechno technicky dobře. Asi budeme hrát ve stanu, tak snad se to povede nastavit, aby byl dobrý zvuk.

Kdo dává dohromady písničky?
Texty píšu já a hudbu většinou děláme společně, nebo to složím doma na španělku a pak si to všichni předělají.

Co je pro vás největší inspirací?
Cokoliv se stane a připadá nám, že by z toho mohla být dobrá písnička.

Plánujete v brzké době nějaké nové album?
No, už tak doma hraji na španělku a pomalu to začínám dávat do kupy. Ale nic nás netlačí, desku jsme vydali před půl rokem, takže pohoda.

Myslíte, že se skupina někam posouvá, nebo máte pořád stejná témata?
Podle mě se snažíme objevovat pořád nová témata, hodně vykrádáme tady vedle, když někdo z Horkýžů něco utrousí, tak si to rychle zapíšeme na mobil a většinou je z toho hit! (během poslední věty chytá chlapíka z Horkýžů za ramena)

Co děláte, když nehrajete?
(Od Horkýžů se opět ozývá výkřik: „Chlastámé!!!“) No asi nehrajeme. znovu se směje

Uživí vás skupina, nebo si vyděláváte něčím jiným?
Všichni tři ze skupiny mimo mě mají ještě práci, ale já mám teď Fixu jako hlavní příjem. Ještě sem tam něco píšu, ale to už je taková nehlavní část mého příjmu.

Neuvažujete o přestěhování do Hradce, když už víte, že je stejně lepší? (teď se směji já)
Noo, čoveče, já asi zůstanu věrný svému městu a budu se akorát přemisťovat mezi čtvrtěmi. Bydlel jsem ve Svítkově, Polabinách, teď bydlím v Trnové a snad budu bydlet v Rosicích.

Co byste vzkázali lidem, co o vás prohlašují, že jste jen „banda zhulených hovádek z Pardubic“?
Vzkázal bych jim asi tohle: „Jak jste na to přišli?“

Jak plánujete koncerty? Aktivně obvoláváte festivaly nebo oni nahání vás?
Dvanáct let máme manažerku Lídu, předtím jsme měli Ladise a těm volají lidi, což je dobré. Dřív musel hodně volat Ladis a teď volají Lídě.

Máš na závěr něco, co bys rád vzkázal fanouškům?
Myslím si, že mám jednu vcelku aktuální věc. Chtěl bych jim vzkázat, že až se před volbami probudí v kocovině, tak aby se zmotivovali a šli tam hodit ty hlasy proti komoušům a Paroubkovi, to je podle mě vcelku důležitý. Je to budoucnost, která se dá ovlivnit.

Pokaždé, když dohrála kapela, nahrnuli se na pódium bedňáci a začali přestavovat. Tahali pryč aparaturu jedné kapely, stavěli aparaturu té druhé. Zvučili. Raz, dva, tři se ozývalo pořád dokola, asi potřebovali dokázat, že do tří napočítat umí. Publikum by na to mělo být zvyklé, ale nejdřív se dívá, co že se to bude dít, a pak se lidé začnou rozcházet. Ať už aby zahnali žízeň, hlad nebo aby se porozhlédli po areálu. V tu chvíli na pódium vyskočil moderátor a s přívalem energie uváděl doprovodný program. Jednou to byla některá z disciplín volby krále, podruhé zase vystoupení vítěze Slam Poetry 2009, Ondry Macla.

David Ondru odchytil a zjišťoval konkrétnější informace o jeho vystoupení…

Co tu dnes připravuješ?
Něco o Hradci. Možná se budu trochu opakovat, tak doufám, že to nikdo neslyšel.

Jak jsi se sem dnes dostal?
Ozvali se nám, jestli chceme vystupovat na Majálesech, tak jsem si řekl, že alespoň tu domácí scénu si vyzkouším.

O čem bude tvůj dnešní text?
Hele to já sám zatím moc nevím. směje se Mám ještě hodinku, tak to zkusím doladit.

Kde budeš v brzké době vystupovat?
Dvanáctého v Brně, někdy v květnu v Olomouci a v červnu v Hradci na divadelním festivale.

***

Určitě jste se minimálně jednou prošli po areálu, i když to možná bylo jen ke stánku s pivem. Rozhodně jste měli dost velkou šanci, že těsně kolem vás projede jedna z podivně komických postav v modrých hábitech. Ano, správně, projede. Postavy se totiž pohybovaly na dvoukolovém vozítku, takže vypadaly, že se tak trochu vznáší. A co že to na Majálesu vlastně dělali? David se nebál a jednoho z nich se zeptal:

„Jsem tu za společnost Universum, konkrétně já rozdávám letáky a lákám lidi do našeho stanu. Uvnitř se můžete těšit na barmanskou show, dance academy, laserman show, parkurovou exhibici a spoustu dalšího.“

***

Ti chlápci v černém s nápisem SECURITY na zádech jsou na většině koncertních akcí od toho, aby hlídali bezpečnost a možná i trochu proto, aby naháněli strach a hrůzu všem potenciálním výtržníkům a vyvrhelům. Co jsou ale doopravdy zač ti, kteří se neusmívají, nesmí se fotit a normální člověk by je nejraději obcházel velkým obloukem?

Jak se člověk dostane k security agentuře?
Musí to člověka bavit, zadruhé na to musí mít školu, alespoň v případě naší agentury. Musí být psychicky odolný.

Co všechno vaše práce obnáší? Kde všude hlídáte?
Jezdíme po celé republice. Je to práce s lidmi, někdy s hodně opilými lidmi, drogy a tak. Občas mě štve, že někteří lidé nechápou, že jsme v práci a musíme dodržovat jisté postupy.

Člověk si musí udržovat fyzičku.

Trénujete nějak?
Jasně, máme povinné tréninky, individuální tréninky a většina z nás se věnuje nějakému bojovému sportu. Někteří byli v armádě, někteří u policie.

V čem je to jiné oproti policii nebo armádě?
Já osobně jsem byl u policie a pomohl jsem si hlavně po peněžní stránce. Zároveň je to činnost, která spojuje práci a zábavu.

Kde všude jste se už se security agenturou dostal?
Třetím rokem objíždím Majálesy po celé republice, drummové koncerty, koncerty Karla Gotta, seriál Ulice, výstupy známých osobností, je to široké spektrum.

***

Těžko říct, jestli byli místní toitoiky vytíženější, než stánky s občerstvením, rozhodně jste tam ale mohli potkat zajímavé lidi. David s Markétou se u nich seznámili s jedním z dalších účinkujících. Představil se jako host skupiny Sto zvířat, jehož domovskou skupinou je Švihadlo.

Co je to Švihadlo? Odkud jste? Co hrajete?
Hrajeme reggae ortodox. Jsme kapela z Mladé Boleslavi.

Kde vystupujete? Spíš festivaly nebo podniky?
Jak kdy, ale ty festivaly jsou lepší.

Jak se ti líbí Hradec? Jaké z něj máš pocity?
No jsme tu poprvé v životě a myslím, že zatím dobré. No a pocit mám takový, že hrozně potřebuji čůrat.

Co rád děláš ve volném čase krom hudby?
Dělám jenom hudbu. Ještě se teda hádám s manželkou, ale to není můj koníček a mám rád svíčkovou.

***

A na závěr malá fotogalerie, na našem facebooku.

Dobrý den, na začátek bych se rád zeptal, jestli jste si už stihnul prohlédnout stránky PUNKLu.
Ano, už jsem na ně koukal, docela se mi líbily. Ze začátku jsem přemýšlel nad tím, proč se to jmenuje PUNKL. Než jsem si to propojil s Boženou Němcovou za svobodna, myslel jsem si, že na Gybonáziu je rozsáhlá skupina vyznavačů punku. směje se

Proč jste se rozhodl stát zrovna učitelem?
Asi v polovině druhého ročníku střední školy, někdy v polovině 80. let, jsem dospěl k názoru, že není možné, aby téměř všichni učitelé, které jsem na střední škole potkal, byli tak marní. Říkal jsem si, že musí jít učit i jinak, bez ideologie a bez takových těch zkostnatělých způsobů. Uznávám, že tam bylo pár učitelů, kteří by mohli být vzorem.

Kde jste studoval?
Nejprve na škole Bezručova ul., po ní jsem šel na strojní průmyslovku, po maturitě jsem rok pracoval, a pak jsem se dostal na „peďák“.

Jste spokojený se současným stavem školy?
Myslím, že bych byl špatný ředitel, kdybych byl spokojený, protože by to znamenalo, že ta škola stagnuje. Avšak jsem spokojen se směrem, kterým se škola ubírá.

Máte nějaké velké plány, co se školy týče?
Samozřejmě, je tu jeden velký projekt, který realizujeme již tři roky. V současné době jsme na konci přípravných prací, jejichž výsledkem by měla být komplexní oprava budovy, přizpůsobení školy moderním výukovým metodám a v neposlední řadě jsme si jako cíl vytkli zpřístupnění školy veřejnosti při veřejných akcích, ať pořádaných školou, nebo někým zvenku.

Co si myslíte o členění prostor školy? Někteří studenti si stěžují na nedostatek prostor pro výuku a podobně.
Jedním z cílů rekonstrukce by mělo být i zvětšení učebních prostor. Problém je v tom, že budova školy byla dimenzována na třicet žáků ve třídě a dnes je již více než polovina hodin dělených. Proto chceme během rekonstrukce zmenšit některé učebny, a tím pádem vytvořit více učebních prostor.

Jaký máte názor na české školství? Myslíte si, že stát dostatečně podporuje vzdělávání?
Na rozdíl od drtivé většiny kolegů si myslím, že peněz ve školství je dost. Problémem je, že naše školství je ohromně přebujelé. Máme velký počet škol a malý počet žáků. Kdyby se zefektivnil počet škol, přizpůsobil se počtu žáků, dostatek peněz by byl.

A co státní maturity, jste pro, nebo proti? Jsou podle vás prospěšné pro gymnázia i pro ostatní střední školy?
V této době, tak jak jsou zatím naplánovány, by bylo jejich vypuštění průšvih. Podle mě jsou zatím spíše ke škodě školství. Nicméně jakási podoba objektivních, státem garantovaných zkoušek, alespoň dílčích, by měla být.

Myslíte, že je možné zavést jednotnou maturitu pro gymnázia i odborné školy?
Rozhodně to možné není. Řešením by bylo vytvořit dvě úrovně maturity, a například ten, kdo se hlásí na vysokou školu, by povinně skládal těžší verzi.

Kde všude jste vyučoval a proč jste vlastně odešel z Gybonázia?
Začal jsem učit na gymnáziu v Ostrově nad Ohří, tam jsem působil dva roky, jelikož v Hradci Králové zrovna nebylo místo. Chtěl jsem učit na gymnáziu, jelikož má specializace – dějepis a společenské vědy – se dle mého mínění více méně smysluplně jinde učit nedají. Pak jsem přešel na Gymnázium Boženy Němcové, kde jsem působil jedenáct let. Neodešel jsem kvůli nějakým sporům, ale protože jsem se obával stereotypu, který jsem vyřešil tím, že jsem odešel na jinou školu a do jiné pozice. Doufám, že mě to tu ještě nějakou dobu bude bavit. směje se

Učíte ještě stále?
V současné době učím pět hodin týdně, tři hodiny v prvním ročníku, kvůli ŠVP, a dvě hodiny semináře ve čtvrtém ročníku.

Co vás baví víc, dějepis nebo společenské vědy?
V posledních pěti letech stále více inklinuji k ZSV, jelikož mi přijde mnohem méně svázaný. V dějepise musí člověk vždy dodržovat chronologii a tak. Ale to je jen můj osobní názor.

Myslíte, že je ŠVP prospěšné pro výuku? Například u dějepisu se většinou nestíhají probrat moderní dějiny, přitom některá historická období se probírají dost podrobně.
To je podle mě jednoznačně chyba pedagogů. Je důležité vybrat si, co chci učit, není nezbytně nutné učit všechny staroorientální despocie, stačí naučit jednu, jakožto ilustrativní příklad.

Podpořil byste další štěpení předmětu ZSV například na psychologii, sociologii atd.?
ZSV je tímto způsobem vnitřně diferenciováno již dnes. V jednom ročníku se učí psychologie, v dalším sociologie atd. Myslím, že by bylo možná naopak vhodné více je propojit s dalšími předměty, i když by to bylo těžké jak pro studenty, tak pro kantory.

Neuvažoval jste někdy o akademickém studiu svých předmětů?
V počátku kariéry jsem o tom samozřejmě uvažoval. Nevím, zda bohužel, nebo bohudík jsem kolem sebe v akademickém světě viděl spoustu perspektivních lidí, kteří se zahrabali do poměrně titěrných problémů. V tom jsem smysl neviděl, a naopak jsem více a více viděl perspektivu v učení, jelikož to není jen o předávání informací, ale také o budování osobnosti člověka, což je daleko zajímavější. Když dnes vidím některé své studenty, jak jsou úspěšní v životě, jsem mnohem šťastnější, než kdybych měl docenturu za nějaký absurdní vědecký problém.

Co si myslíte o zapojování praktických věcí do výuky? Výměnné pobyty, besedy a další.
Já to podporuji. Na gymnáziu J. K. Tyla se snažíme rozvíjet velké množství aktivit. Učit se něco jen teoreticky žáky nemotivuje.

Kdy a kde podle vás vznikla ona pověstná rivalita mezi Gymnáziem Boženy Němcové a Gymnáziem Josefa Kajetána Tyla?
Je to pochopitelné, když někde existují dva subjekty, které jsou si rovnocenné, vždy vzniká rivalita. Je-li vedena v pozitivním slova smyslu, je i ku prospěchu věci. Například my tady na GJKT pečlivě sledujeme, co děláte vy, abychom nezaostali, a věřím tomu, že je to i opačně.

Proč se podle vás do tohoto „souboje“ nezapojuje Biskupské gymnázium Bohuslava Balbína?
Zaprvé má trochu odlišný charakter, díky tomu, že je to biskupské gymnázium. Za druhé je relativně nové. Za třetí je podle mě důležité to, že Gymnázium Boženy Němcové se vlastně vydělilo z GJKT.

Stihnul jste si už prohlédnout váš nový školní časopis ŠTAFLE?
Zaregistroval jsem ho. Pobavilo mě, že vyšel více méně v době, kdy jste se ke mně objednali vy. Mrzí mě, že jsem prošvihnul jeho slavnostní zahájení, jelikož jsem byl pryč. Doufám, že budu mít v brzké době čas podívat se na něj.

Myslíte si, že je v Hradci dostatečný výběr škol?
Myslím, že jich je tu až moc. Na což některé doplácí nedostatkem studentů.

Jsou podle vás české školy schopny konkurovat kvalitou výuky těm zahraničním?
Konkurenceschopné samozřejmě jsou. Ne všechny, ale jsou. Navíc nelze srovnávat různá školství. Ale i u nás jsme zahraničním studentům schopni ukázat ledacos zajímavého.

Stíháte krom práce i nějaké koníčky?
Snažím se stíhat. Jedním koníčkem jsou mé dvě malé děti a druhým, celoživotním je ježdění na vodě, čemuž se během roku snažím věnovat minimálně dva, tři týdny.

Máte nějaký velký úspěch, co se sjíždění vody týče? Něco, čím byste se chtěl pochlubit?
Osobně považuji za úspěch soutěsku na italské řece NOCE nebo některé řeky v Norsku, které jsou vcelku hodně náročné. Vždy mám dobrý pocit, když se nějaký takový sjezd podaří.

Chcete na závěr vzkázat něco studentům?
Určitě bych rád vzkázal, jak studentům Boženy, tak Tyla, aby se, přesto, že jsme rivalové, pokusili dát dohromady nějaký společný projekt. Myslím, že by to bylo podnětné pro obě strany. Jelikož konkurence je efektivní tehdy, když se lidé, v tom pozitivním slova smyslu, střetávají.

Velice děkuji za rozhovor!

Na závěr troška obecných informací:
První zmínky o latinské městské škole, která byla pravděpodobně základem pro současné gymnázium, se datují do roku 1362. Postupem času se škola transformovala na jezuitskou kolej, na kterou navázalo rakousko-uherské městské gymnázium. V současné budově, navržené jedním z největších českých architektů – Josefem Gočárem – a vyzdobené umělci J. Štursou a O. Gutfreundem, se učí od 1. května 1927. Roku 1952 získala škola dnešní jméno.

Když se zlehka uklidnil hluk, jenž vypukl okamžitě po skončení snímku a následného Making of Zombie Movie, dostal jsem se k třem hlavním tvůrcům, kteří mi poskytli krátký rozhovor. (Probíhalo to v předsálí ve vskutku uvolněném duchu)

Asi se na to teď ptá každý, ale jak byste ohodnotili premiéru?

To není na nás, důležité je to, co na to říkají lidi. Co na to říkáš třeba ty?

Mně osobně se to líbilo, ale o mě tu teď nejde…

No a nám se líbí, že se ti to líbí a že jsi tu a ptáš se, jestli se nám to líbí!

Co je pro vás Zombie Movie? Jak jste se k tomu dostali? Kdo přinesl námět?

Dostali jsme za úkol natočit film, tak jsme přemýšleli, jaký film natočíme. Většina studentů dělá hodně umělecky zaměřené filmy, nikdo nezkusí natočit Béčko, protože na to nejsou peníze, není na to technika. Proto jsme se rozhodli, že to zkusíme, napíšeme úplně nereálný scénář a uvidíme, do jaké míry se nám to povede naplnit. Jestli se nám to povedlo, to posuďte vy.

Kolik lidí se cca na tvorbě podílelo? Měli jste nějakou profesionální podporu?

Měli jsme podporu našeho teamu, 6-7 lidí, studentů naší školy a potom známosti. Sehnali jsme Miloše Vránu, kterému chceme strašně moc poděkovat, za úžasnou hudbu, kterou pro nás napsal. Jeho jméno napište tučnýma kapitálkama, podtrhněte, přidejte pár vykřičníků a ještě obarvěte, jelikož nám opravdu hodně pomohl.

Děkujeme Miloši Vránovi!!! (Přání by se měla plnit, ne? A hudba opravdu stála za to:D)

Co bylo na natáčení asi nejtěžší?

Natočit to.

A nějaký opravdu těžký moment?

Nepřítelem byla jak tma, tak slunce. Nestíhali jsme harmonogram, potřebovali jsme natočit noční scény se zombíkama a lezlo nám do toho slunce. Dalším problémem bylo, že jsme v jednu chvíli neměli úplně celý scénář až do konce úplně přesně. Ale to prý nemám říkat… směje se Chtěli bychom poděkovat panu Merclovi,který nám tenhle úkol zadal a hodně nám pomohl, přestože až doteď vůbec netušil co z toho vzejde, bez něj by to nevzniklo.

Plánujete ve filmování pokračovat?

Maximálně trochu doladíme Zombie Movie, nabídneme ho médiím. Jinak plány nemáme. Tlačí nás maturita a jiné věci, takže se chceme pořádně vyspat!

Děkuji za rozhovor a přeji hodně zdaru jak u maturity, tak ve spánku.

Více informací o filmu a autorech můžete nalézt zde.

Na facebooku Zombie Movie najdete tady a na ČSFD tady .