Ocitnete se v malé spoře osvětlené obdélníkové místnosti, jejíž levou stěnu zdobí několik vitrínek. První pohled na tablety, sáčky s bílým práškem nebo s kousky bylinek by neznalého člověka mohl vyděsit, ale nebojte. Jedná se přeci jen o „sběratelské předměty“, které nejsou určeny ke konzumaci.

Ze začátku bych to nebral všechno…

Jen co vstoupím a začnu rozhovor s obsluhou, jsem ujištěn slovy, že nic z toho všeho tady neobsahuje zakázané látky. „Pokud se chceš bavit, tak bych doporučoval tady Speedy Gonzálese nebo něco támhle z toho.“ říká prodavač a ukazuje na vitrínku plnou sáčků s „vonným kadidlem“. Prohlížím si obsah vitrínek a personál mi nadále bez okolků radí, co by bylo nejlepší, případně popisuje různé účinky jednotlivých sáčků. „V tomhle je dost zábavy na celou noc. Ze začátku bych to nedoporučoval brát všechno. Můžeš to rozdělit tak na třikrát, čtyřikrát.“

V dalších vitrínách se nachází celá řada pomůcek ke konzumaci zde prodávaných „sběratelských předmětů“. Největší zastoupení mají pravděpodobně vodní dýmky prakticky v jakékoliv velikosti, jakou si dovedete představit. Prodávající muž mi dokonce ukazuje i jednu malou skládací a její vlastnosti přede mnou ihned zručně demonstruje.

Informační kampaň tohoto obchodu probíhá zhruba od začátku kalendářního roku formou letáků. Roznášejí je na frekventovaných místech, jako je například pěší zóna, autobusové zastávky nebo Hradecká jídelna.

Tento kamenný obchod v centru našeho měst má i své internetové stránky. Na nich si určitě všimnete místy velice nepovedeného překladu z polštiny. Tento fakt vyzrazuje skutečnost, odkud se k nám tyto obchody dostaly. V současné době zažívají značný boom, čemuž nasvědčuje i fakt, že od začátku roku jich v České republice vyrostlo přes dvacet. Jak postupovat v boji proti těmto obchodům se mohou úřady a policie poučit od již výše zmíněného Polska. Našim severovýchodním sousedům se takovýto prodej podařilo vymýtit zhruba v říjnu roku 2010 po několikaletém boji.

Tento pětistranný komplex v samém centru města vznikl v roce 1933 pro potřeby justiční správy ČS. Od té doby několikrát změnil majitele v důsledku politických změn. Současným vlastníkem je Vězeňská služba České republiky. Účel jeho využití však zůstává i po letech stejný. V roce 1976 byl přistavěn také areál pro výkon trestu – Pouchov. Po rozsáhlé amnestii v roce 1990 nezůstal za jeho zdmi ani jediný z původních odsouzených, postupně se však znovu zaplnil. Od roku 2000 jsou sem umisťováni pouze odsouzení zařazeni do věznice s dohledem.

Přemýšleli jste někdy o tom, proč jsou vozidla vězeňské služby označena právě fialovou barvou? Musím vás ujistit, že na rozptýlení vězňů to opravdu není. Nečekejte ani jiný přehnaně poetický důvod, ten byste totiž nenašli. Jedná se pouze o stanovené odlišení od vozidel PČR nebo vozidel jiných státních institucí. Tak schválně, na koho časem vyjde lososová…

Kapacita celého vězeňského komplexu v Hradci králové je 166 obviněných ve výkonu vazby a 255 odsouzených ve výkonu trestu odnětí svobody, z toho 120 odsouzených v Samostatném oddělení výkonu trestu odnětí svobody s dohledem na Pouchově. Na otázku, jak je na tom věznice s prostory pro vězně jsem se dočkal odpovědi, která by se leckomu mohla zdát poněkud zarážející, či znepokojivá. V současné době se naplněnost ubytovací kapacity pohybuje v rozmezí 100 – 106 %. Ve zbytku republiky nejsou ojedinělým případem věznice se 150% naplněním kapacity.

Poslední zdařilý pokus o útěk tu zaznamenali v roce 1994. Tehdy 2 obvinění zneužili oddělení se zmírněným režimem. V nepozorované chvíli rozbili skleněnou výplň na společné chodbě a protáhli se mříží. Od té doby prošla budova vazební věznice řadou inovací a zlepšení, aby k podobným útěkům nedocházelo. Například přibyl kamerový systém, infrazávory nebo prostorová čidla. Zajímavostí tohoto útěku byl fakt, že oběma uprchlíkům v průchodu skrze mříže musel pomoci jejich spoluvězeň, který je vytlačil nohou. Při rekonstrukci průběhu útěku po dopadení vězňů se totožné osoby protáhnout mříží již nepodařilo. Přesto vazební věznice uvedené prostory zabezpečila jinými hustějšími mřížemi.

Pokud by vás náhodou někdy napadlo žádat zde o místo, vězte, že budete muset splnit celou řadu podmínek stanovených zákonem. Minimální věk 18 let a nepříslušnost k žádné politické straně jsou jen minimem z obsahu „zákona č. 363/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů“. Nečekejte však procházku růžovou zahradouani tuny akce kterou vídáte v hollywoodských filmech. Jedná se o práci podobnou té u řadové policie. Tiskový mluvčí věznice Mgr. Václav Kárník říká: „Zásadní rozdíl vidím v tom, že policista při práci „v terénu“ neví, s kým vlastně jedná a je vystaven vlivům počasí. Příslušník Vězeňské služby ČR už dopředu ví, s jakými „klienty“ jedná a podle toho se může orientovat při svém jednání. Řekl bych ale, že je to pro něho po psychické stránce obtížnější, protože s delikventy jedná denně a téměř v každé situaci.“

Zde je několik otázek (a samozřejmě i odpovědí), které jsem položil personálu vazební věznice:

Jak na vás působí prostředí věznice?

S ohledem na skutečnost, že jsem ve vazební věznici zaměstnán 25 let považuji toto prostředí za běžné pracovní.  Přesněji řečeno nejsem schopen s ohledem na tuto skutečnost provést nějaké srovnání s jiným pracovním prostředím. Pokud však  zavzpomínám na období, kdy jsem do vazební věznice nastoupil, měl jsem ze zamřížovaných prostor značně stísněný pocit. Během několika měsíců jsem si však na prostředí a dění ve vazební věznici zvykl.

Dal by se určit nějaký nejčastější přečin, proč lidé v Čechách končí ve vazbě?

Přečiny jsou všechny nedbalostní trestné činy a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí sazby do pěti let. Lze souhrnně konstatovat, že nejčastějšími přečiny, pro  které se nacházejí obvinění ve výkonu vazby, resp. z jejichž spáchání jsou podezře

ni, jsou trestné činy proti majetku. Musím upozornit, že trestné činy se dělí na přečiny a zločiny. Zločiny jsou všechny trestné činy, které nejsou podle trestního zákona přečiny; zvlášť závažnými zločiny jsou ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let.

Jaký je Váš názor na hollywoodské seriály a filmy typu „Prison break“?

Nemám nic proti akčním filmům nebo seriálům. Rád se na ně podívám, ale nesrovnám nesrovnatelné.  Americké vězeňství i justiční systém jsou značně odlišné od českého nebo chcete-li evropského. V našich podmínkách by uplatňování těchto systémů bylo  často považováno za porušování lidských práv.

Na úplný závěr bych chtěl poděkovat panu Kárníkovi i ostatním lidem z personálu Vazební věznice Hradec Králové za ochotu, se kterou mi poskytli veškeré informace a pomoc. Děkuji!

Na Rock for People jste nahrávali „živák“, povedlo se vše dle představ?
Nakonec jo. Nakonec se to povedlo. Když jsme dohráli, tak jsme mysleli, že se to vůbec nenahrálo. Nějaký borec, co tam točil, vykopl kabel z nahrávacího zařízení a my jsme měli problém vůbec začít hrát, protože jsme nevěděli, jestli se to nahrává.

Od vydání vaší poslední desky Klenot už uplynulo docela hodně času, skoro rok. Chystáte něco nového?
Zrovna dneska jsem doma dělal dema do počítače. Myslím, že po roce, co se nic nedělo, by se to zase mohlo hnout. Nějaké písničky už mám. Za dva roky od vydání Klenotu by se to zase mohlo zvládnout. (smích)

Takže doma zase skládáš na španělku?
No, tak to dělám pořád. V lednu nebo v únoru budeme mít soustředění, tak tam se uvidí, co z těch mých demáčů vytvoříme.

Soustředění? To znamená, že někam vyrazíte s celou skupinou?
Na Seči byl za totality takovej pionýrskej tábor, ale ten už tam není. Zůstali tam jen budovy a v těch bylo studio. Jezdili jsme tam na soustředění. Půlka kapely je z Prahy, půlka z Pardubic. Takže jsme tam vždy tak na týden odjeli, jamovali, já k tomu pak dodělal texty. Teď ten borec, co mu patřilo to studio, našel lepší flek. Nahoře na kopci. Bývala tam radiostanice vojáků, monitorovali tam průlety letadel. Je to tam takový hrozně hezký. Tamto místo bylo hrozně depresivní, ale tady je to zase takový antidepresivní.

Jako rybička?
No, skoro jako rybička. Antidepresivní studio. Je tam taková zahrada, aleje stromů, břízy tam rostou. Když tam nahráváš, takvidíš okýnkama do přírody. To jsem v žádném jiném studiu nezažil. Chtěli jsme tam přestat dělat, ale když se přestěhoval, tak jsme se rozhodli, že tam zase pojedeme.

Stihli jste si na RfP také zajít na cizí koncerty?
Byl jsem na Editors a třeba na Muse. Editors byli fajn. Muse byli vnikající, a co se mi hodně líbilo, tak to byla kapela Subways. To bylo takový hodně živelný. No a pak jsem tam tak chodil, znáš to, jak se tam lidi furt točí dokola. Tyhle tři byly z toho, co jsem viděl, asi nejlepší.

Jaké bylo turné do Japonska? Zopakovali  byste si ho?
Tak jasně. Snad se to ještě podaří. Nejdřív budeme dělat šňůru s tou japonskou kapelou tady v Čechách. Píšu o tom takový blog na pokračování, takže na něj všechny odkazuju. Přečtěte si to, odkaz je na našich stránkách, myslím, že je to docela podrobné popsání našich zážitků. Řeknu asi jen tolik, že to bylo dobrý, zajímavý. Pro mě i pro kapelu. Prostě plus bod proti takové té omezené kapelní existenci v našem státě, kde se vlastně tak trochu pohybuješ dokola po těch samých klubech a festivalech. Bylo to takový oživení vztahů mezi náma – jsme spolu už dlouho a přesně tohle jsme potřebovali.

Nedávno jsme dělali rozhovor se skupinou The Roads, ti také mluvili o turné do Japonska. Čím myslíš, že je tento zájem způsobený?
U nás to byla shoda okolností. My jsme neměli žádný zájem o Japonsko. Prostě přišel šéf naší agentury a zeptal se, jestli chceme jet. Kdyby se zeptal na Kambodžu nebo Burundi, tak pojedem tam. V Japonsku je druhej nejsilnější hudební trh na světě. Je to cejtit. Pro lidi tam hudba znamená opravdu hodně. Když hraješ, tak to vnímáš, pozoruješ během koncertu i po něm. V Čechách podle mě mezi kapelama žádný soustavný zájem přímo o Japonsko není. Z kapel, o kterých vím, tam hráli Už jsme doma, Sunshine a my.

Vyhovuje vám Česká republika, jakožto herní prostor? Plánujete expandovat do okolních zemí?
My už jsme vlastně expandovali. Hráli jsme v Itálii, Holandsku, na Slovensku, v Anglii, v Německu, teď v Japonsku. Řekl bych, že je to tu lepší než třeba v Itálii nebo na Slovensku, ale zase horší než v Anglii. Ale zase je to tu svým způsobem lehčí, nebo spíš méně těžký se prosadit než v Anglii. Myslím si, že nám to tu vyhovuje, jen by ta země mohla mít tak třikrát tolik obyvatel. To by to pak bylo lepší – jezdilo by se hrát méně do více míst nebo vlastně měst.

Jsi spokojený v Pardubicích? Nebylo by pro skupinu výhodnější sestěhovat se na jedno místo?
Mně to vyhovuje doma v Pardubicích. Mně a bubeníkovi. Myslím, že my dva už tam zůstanem. Mejla s Mejnem si našli holky a práci v Praze, tak jsou v Praze. Není to z Pardubic zas tak daleko.

V minulém rozhovoru jsi nám říkal, že jste se s bubeníkem potkali v pardubickém klubu Žlutý pes, chodíte tam ještě?
Teď tam moc nechodíme. Klub samozřejmě funguje, sice vyhořel, ale obnovili ho. Popravdě řečeno, když někde v Pardubicích hrajeme, tak spíš v Ponorce nebo ABC klubu, kde Pítrs pořádá každej rok Animal fest.

Jak vnímáte styl hudby, který hrajete? Co to podle vás je? Na fórech se objevují hlasy, že jste se posunuli od undergroundu k pop rocku.
No, teď za mnou přišel nějakej borec na bar a začal na mě něco podobného. Já si myslím, že hrajeme pořád stejně, na kombu mám nastavený už asi x let stejný zvuk. Pamatuju si to z hlavy, volume 5.3, vejšky 4 – a takhle na to hraju. I písničky děláme stejně. Opravdu si nedáme sraz a neřekneme si, tak teď se posuneme odsud sem. Doteď jsme byli underground -  a teď budeme pop? Tak to neprobíhá. Já osobně fakt nemám rád škatulky a nějaký ghetta, kde se musíš bavit jen s těma, co tam jsou, a když vystrčíš nos, tak tě ti, co tam jsou, začnou nesnášet.

Lidi občas přijdou a říkaj: „Já jsem na vás chodil, když na vás chodilo 50 lidí, a to byl underground, teď už na vás chodí hodně lidí, takže jste komerční!“ (smích) Tak jim na to říkám, že za to nemůžeme. Lidi to prostě baví. To, že na nás začalo chodit víc lidí, přece není  žádná sviňárna, jako že bych někomu něco ukradl. I když svým způsobem jo. Vždycky existují hledači. To je hybná síla hudby. Uvedu příklad. Třeba ve třídě je vždy jeden nebo dva, hledají nové skupiny, novou hudbu. U některých se stává, že když ta skupina, kterou objevili, natáhne další lidi, tak jsou hrozně naštvaní, že už tam jsou ti další. Celkově – těžko říct, jestli je ten hledač jakoby „lepší“ člověk než ten, kterej se o hudbu tolik nezajímá.

Prostě mi přijde úplně normální, že nás může začít poslouchat člověk, jehož hlavní zájem je třeba to, že jezdí plochou dráhu nebo leze na skály a stará se o svoji nemocnou babičku a je to borec, kterej nemá hudbu na prvním místě. Akorát prostě tu skupinu objeví až potom, co se to k němu dostane z více zdrojů, pak si pouští tu kapelu, když leze na skálu, a nakonec třeba vyrazí na její koncert.

Podle mě jde hlavně ale o ty písničky, který ty děláš. V tom je to nejdůležitější. Třeba ten chlap na baru mi říkal, že teď je všude ten Dezolát a že ho to sere. Myslím, že je ale spíš důležitý, o čem ta písníčka je, než kde ji hrajou. Kdyby Evropa 2 hrála každej den Clash nebo Where is my mind od Pixies, tak je tady taky trochu jiná situace. Bavili jsme se dál a já se ho vyptával, co děláme špatně. On mi na to řekl, že jsme v T-music. Tak mu říkám, že tam byli i Red Hot Chilli Peppers, a on na to, že je to super parta, že ta ho baví. (smích) Zahraničním kapelám se tohle u nás zase až tak nevyčítá. Na český kapely asi panuje jiný měřítko, kdy už jsi pro někoho komerční blbec… Celá pravda je ale ta, že třeba naši partu hrajou maximálně tak na Radiu 1, Rock Zone a občas na rádiu Hey. To je všechno. Tenhle borec by měl místo keců na baru založit studentský alternativní rádio, čímž by vytvořil mnohem lepší prostor a variantu propagace pro kapely jako jsme my, a hlavně pro ty, co se líbí jemu. Když se to tak vezme, tak jsou vlastně všechny český kapely underground. Jsme a zůstaneme na vždycky. Žijeme v ministátečku, kde se hudbě aktivně věnuje pár milionů lidí. To je v porovnání s celým světem fakt plivnutí…

Teď jsem se rozkecal, co? (smích) Abych to shrnul, tak mi hrajeme pořád ze stejného důvodu. Prostě – když spolu začneme hrát, tak to rozmlátíme, jsme na sebe napojený a po koncertě se cejtíme dobře a snažíme se, aby se to přeneslo na lidi, co tam přijdou. Já stále skládám písničky o tom, co mě oslovuje, o tom, co ve mně vyvolává nějaký tlak, ať už pozitivní, nebo negativní. Samozřejmě je fajn, že na to chodí lidi. Je to lepší, než když máš na koncertě dva fanoušky, ale i to jsme zažili. Pop rock fakt nejsme – myslím, že vycházíme z černoškýho blues, z rokenrolu a z písničkářství. Tam je všechno.

Myslíš, že by sis vzpomněl na texty všech vašich písniček? Máš mezi nimi nějakou oblíbenou?
Myslím, že bych to tak z 95% dal jakžtakž do kupy. Mám rád asi všechno. Asi nemáme žádnou, kterou bych vyloženě nenáviděl. Něco třeba už nehrajeme. Myslím, že náš základ je písnička 1982. Takovej spojovací moment. Celá historie té songy se hodně propojuje s osudem naší kapely. Tu mám rád pořád, kdybych měl něco vybrat, tak vyberu tuhle.

A proč hraješ bez trsátka?
Vyhovuje mi to. Když jsem ze začátku hrál s trsátkem, tak jsem hodně trhal struny, protože jsem do toho dost řezal. Pak jsem to párkrát zkusil bez trsátka. Sice to bolelo, ale časem se mi tady udělal takovej mozol. (ukazuje nám ruku) Podle mě máš bez trsátka mnohem větší kontakt s nástrojem. Odlehčeně by se dalo říct, že je to jako sex s prezervativem a bez.

A co děláte, když nehrajete? Tuto otázku jsem si nemohl odpustit. Když jsme se na ni ptali na Majálesu, dozvěděli jsme se jen jedno: „Chlastááááááme!“
No tak dáme si pivčáka. (smích) Myslím, že to byl takovej vtip Kuka z Horkýžů. To je jejich humor. Oni to takhle maj. My se občas zmastíme, ale máme taky spoustu jiné zábavy. Uvedu pár příkladů. Mejla je počítačovej maniak, Mejn výborně fotí, Pítrs dělá ekologický programy pro děti a taky videoklipy, no, já si třeba hodně rád čtu a taky píšu, aby to mohl číst někdo jiný.

Živíš se jen hudbou, nebo děláš ještě něco jiného?
Je to hlavní zdroj mejch přímů, ale mám ještě nějaké boční věci. Ty vlastně taky souvisí s hudbou. Takže hudba je teď pro mě hlavní zdroj. Trvalo to dlouho, než jsem toho docílil, ale jsem za to rád. Vždycky jsem říkal, že bych se tím chtěl živit. Teď se to tak děje, tak doufám, že to ještě pár jednotek času vydrží.

Minulou desku jste točili v Anglii, dokážete si představit, že teď budete zase nahrávat v Čechách?
Rádi bychom tam nahrávali znova, ale je to hrozně drahý. Takže to vypadá, že zůstaneme doma. Určitě použijeme zkušenosti, který jsme tam nasbírali. Hlavně tam nabral producent Dušan Neuwerth. Bohužel to stojí tak hrozně moc peněz, že kdybychom tam vyrazili podruhé, tak už by na nás asi přišel exekutor. (smích)

Pokud se nepletu, tak nemáte bandzone…
No nemáme. Ale já chci. Zrovna dneska jsem tam surfoval po kapelách a říkal si, že ho založím. My se vždycky musíme dohodnout. Názor proti je ten, že už toho máme hodně -stránky, facebook, myspace a tak – a že je to pak takový rozdrobený. Mně se bandzone líbí. Pohybuju se tam hodně. Teď zrovna děláme v Pardubicích akci. Zhruba před deseti lety jsme vydávali kompilaco Pach. Byly tam všechny skupiny z Pardubic, Chrudimi a Heřmaňáku. Takovej trojúhelník. Děláme to znova. Zajímá nás, co se za těch deset let stalo. Hodně kapel nám poslalo odkaz na bandzone. Tak jsem si to poslech. Nebo už jsem je znal, ale na bandzone je fajn, že na něco náhodou narazíš, někdo ti něco pošle – a tak.

Dokážeš si představit, že budete koncertovat ještě v padesáti?
To se uvidí. Dominik Hašek taky pořád chytá a je nejlepší – v San Piegu žijou jenom highlandeři. (smích) Když se kouknu na stěnu (ukazuje na plakáty), tak myslím, že spousta z nich je věkově před náma. Třeba jenom tady Visací zámek, Mňága, Schodiště nebo Znouze. Myslím, že nejde o to, kolik ti je, ale o to, jestli máš chuť to dávat. Jsou lidi, který už ve dvaceti nemají žádnou energii. Uvidíme, jakej čas máme vyměřenej. Když jsme Fixu zakládali, tak jsme tohle nečekali. V Pardubicích bylo tou dobou 40 kapel a my jsme byli na 39. místě.

Dokážeš si představit, že bys ztratil svoji kytaru?
Moc ne. Asi bych z toho byl hodně vyřízenej. Každej člověk, když má něco dlouho, je smutnej, když to ztratí. Třeba kolo, fotku, něco, co nosíš na krku. Je to asi jedinej nástroj, kterej je v kapele od začátku. Ty zbylý mám ale vlastně taky já. Až na Pítrsovy bubny, ty pomalovaný. Jsou ve zkušebně. Kytaru jsem si koupil od Mejly, basu mám taky.

Nevadí ti, že někteří lidé nepochopí všechny tvoje texty?
Nevim, no. Je spousta věcí, které někteří nepochopí. Gaussova křivka to vystihuje jasně. (smích) Občas někdo přijde s docela dobrým vysvětlením. Takovým zajímavým. To se prostě nemá prozrazovat. Když to uděláš, tak ta písnička zemře. Záhada je vždycky dobrá.  Přijde mi, že je ale taky spousta lidí, co to chápou. Je fajn, když za tebou někdo přijde a řekne ti, hele, tohle jsi napsal dobře. Ona to zas až taková záhada nebude. Jsou to normální příběhy, který můžeš říct třema větama. Jednou, až skončíme, tak to třeba všechno napíšu, udělám vysvětlivky. (smích)

Márdiho paměti?
Ne, bude se to jmenovat „O tom to je“ – budou tam abecedně seřazený písně VF, za nima bude pomlčka a to, o čem to je.(smích)

Mluvilo se o tom, že vydáš knížku. Je to stále v plánu?
No, už to budou skoro čtyři roky. Teď už snad vyjde. Měla vyjít už s Klenotem, ale nebyl jsem stále spokojenej. Jednou se mi taky smazal nouťas, to bylo docela nepříjemný – musel jsem začít úplně znova. S tou další deskou už to fakt bude. Je to tak na 97%. Je dobrý to vydat v době, kdy vydáme novou desku – vzájemně si to pomůže. Tý knížky se určitě dožijete!

Moc děkujeme za rozhovor!

Jak už název napovídá, jedná se o umění vytvářené na ulici. Setkat se můžete s celou řadou technik a postupů, počínaje klasickým grafity od ruky, přes stencil (šablony), plastiky, různé vývěsy a instalace nebo polepy. Fantazii se meze nekladou. Techniky se dají různě kombinovat a každý umělec si zvolí to, co mu vyhovuje, případně co se nejvíc hodí pro daný námět a umístění.

Největším problémem tohoto směru je pravděpodobně fakt, že neexistuje jasná hranice mezi uměním a vandalismem. Což přihrává jeho odpůrcům, kteří stále vykřikují „že posprejovat někomu barák je prostě humus!“. Jenže každý normální výtvarník by podle mě měl mít dost soudnosti a rozlišit, kam se co hodí. I když i toto může být subjektivní. Pokud se jedná o „tagy“ na omítce nově opraveného historického objektu v centru města, plně souhlasím, že o umění opravdu nejde. Řešením mohou být legální plochy vyčleněné městem, použití techniky, která jde snadno a bez následků odstranit, případně dohoda s majitelem objektu. Vše je na osobním uvážení a rozumu daného umělce. Většině z nich jde o to vyjádřit se, realizovat se, dostat ze sebe cokoliv co je trápí, nebo prostě jen reagovat na nějaký současný problém. Setkat se můžete s širokou škálou námětů a celá řada „vlivných“ lidí si uvědomila, že street art už není jen v hledáčku „okrajové a undergroundové“ části populace. Po celém světě se konají různé soutěže, vznikají mezinárodní portály pro vystavování fotek děl. Ti nejlepší umělci jsou využíváni reklamními agenturami, vystavují v prestižních galeriích, ale dá se tomu pak ještě říkat street art? Těžko říci, ale to je opět na vlastním uvážení každého z vás.

Jedním z nejznámějších a nejuznávanějších autorů street artové tvorby je Banksy (http://www.banksy.co.uk/). Jako většina umělců tohoto směru zůstává v anonymitě a tvoří pod pseudonymem. Nejpravděpodobnějším místem jeho původu je Bristol v Jihozápadní Anglii. Jeho satirická díla zdobí ulice měst po celém světě, nejhustěji však asi již výš zmíněný Bristol a Londýn. Za námět si bere témata, jako je politika, etika a kultura. Počátek jeho tvorby se udává v roce 1992. Nejprve byl členem skupiny DryBreadZ Crew, od které se však později odštěpil a začal tvořit na vlastní pěst.  Od té doby se vypracoval na nekorunovaného krále světového street artu. Jedním z mezníků kariery je rok 2000. Tehdy upustil od klasického grafity a věnuje se pouze stencilu, který je obecně rychlejší, a proto hrozí menší šance dopadení policií. (Britská policie je jedním z jeho častých námětů a nedá se říci, že jeho vztah k „bobíkům“ by byl zrovna dobrý, což dokazuje velké množství karikatur). Druhým mezníkem je rok 2003, kdy poprvé vpašoval své upravené obrazy na prestižní výstavu. Většinou se jedná o přikreslování do kopií slavných obrazů, pro příklad doplnění odpadků do obrazu Lekníny od Moneta. V roce 2005 vytvořil několik obrazů na zdi oddělující Palestinu a Izrael. Neodradila ho ani ostraha střílející do vzduchu. Patrně nejznámějším dílem bylo vytvoření znělky k populárnímu seriálu Simpsonovi. Jeho obrazy se po světových aukcích prodávají za statisíce liber. Díla se však do prodeje dostala bez autorova svolení, a tak z prodej Banksy nic nemá.

Street art se rozvíjí i v Hradci Králové a v poslední době dle mě zažívá doslova boom. Už v minulosti tu bylo pár povedených věcí, ale většinou se jednalo pouze o ojedinělá díla. Ze sériové tvorby by za zmínku stála například velká spousta „květin“, které po Hradci někdo tvoří už delší dobu. V podstatě se jedná spíše o tag, než o samostatný obraz, ale to je opět jen a jen na uvážení každého z vás. Před pár měsíci se po našem městě začaly objevovat černobílé šablony „vlků“ s malým podpisem „Dankowiter“ v jednom ze spodních rohů. Frekvence jeho práce se od začátku zvyšuje a my se tak můžeme setkat se stále větším množstvím velice povedených šablon. Pod některými výtvory, které jakoby z oka vypadly smečkám vlků, se objevily jiné podpisy. Co z toho plyne? Buď Dankowiter někoho vyprovokoval k odezvě na svou práci nebo se jedná o celou skupinu tvořící společně. Těžko určit, kde je pravda, jelikož dohledání tvůrců takovýchto děl je dosti problémové. Některé z jeho nebo jejich prací už majitelé objektů, na kterých byly umístěny, odstranili. Na mysli mám například muže se zacpaným nosem, který stojí nad mrtvolou v podchodu u autobusové zastávky Hotel Garni. Spousta dalších však zůstala zachovaná, například vlčí smečky u obchodního domu Atrium a Futurum nebo plešoun a malá dívka na mostě u Městských lázní.

V sobotu 6. listopadu došlo ke spuštění nového webu této ZUŠ (www.strezina.cz) S tím byla spojena i akce pod názvem „Střezina logoshow“ konaná na Ulrichově náměstí. Jednalo se o pokus vytvořit nové logo pomocí studentů vybavených balónky. Každý obor dostal svou vlastní barvu. Začátek akce byl vypsán na půl desátou, ale štáb organizátorů zde byl už zhruba o hodinu dřív a nafukovali a nafukovali. Každý kdo dorazil, dostal balonků, o kolik si řekl. Někteří nedočkavci si je dokonce nafukovali sami. Okolo 10:30 se začalo logo dolaďovat a připravovat k focení ze střechy blízké budovy. Focení zabralo jen pár minut, po něm následovalo symbolické rozloučení se starým logem a „spuštění sítě“. Celým programem provázelo moderátorské duo Tomáš Mucha a Radek Škeřík. V závěru se vyhlásilo i několik soutěží, například o nejpočetnější rodinu, účastnící se logoshow nebo o dítě s největším počtem balonků. Na výslednou fotografii celého loga se budete moci v nejbližší době podívat na stránkách ZUŠ Střezina.

foto: Lenka Rejzková, Jan Slavíček (ZUŠ Střezina)

Antidepresivní večer s Čokoládou (Vypsaná fiXa)

Hned první listopadovou sobotu vystoupila v novohradeckém klubu U Cikána všem určitě dobře známá pardubická skupina Vypsaná Fixa. Jako předskokan se od osmi předvedla chrudimská partička, hrající pod názvem Chocolate Jesus.

Jak už tomu bývá, start předskupiny se zpozdil o půl hodinky. Ze začátku byl hudební výkon poněkud mdlý a jednotvárný. Velice energická zpěvačka a jediná žena pětičlenného uskupení si ovšem běhe

m pár minut získala publikum svým „blázněním“. Vše odstartovala jedna z jejich písniček, zpívaná německy. Z následujících skladeb pakenergie přímo kapala, což skvěle připravilo půdu pro nástup druhé skupiny.

O půl desáté se na podiu objevil bubeník Fixy a začal zkoušet. Po necelých pěti minutách se objevil i všem jistě dobře známý frontman Márdi. Publikum ho uvítalo bouřlivým řevem. Když si i on odzkoušel mikrofon a svou oranžovohnědou kytaru, koncert začal. Jako první zahráli písničku Stereoid z jejich čtvrtého alba Brutální všechno. Večer pokračoval a s každým dalším songem atmosféra sílila. Když došlo na Lunapark, tak už v kotli pogovalo přes 50 lidí. Další hity jako Antidepresivní rybička, Štěstí Jimi Dixona nebo Klenot na sebe nenechaly dlouho čekat. Poslední písničkou na playlistu byl Dezolát. To si však rozpumpovaný dav nenechal líbit a vyřval si ještě přídavek v podobě tří písniček. Márdiho návrat na podium se slovy: „Nechci se vtírat, ale co byste řekli na Trampolínu?!“ spustil další vlnu šílenství. Hned poté následovala jeho srdcovka, 1982 a jako skutečně poslední písnička, věnovaná všem řidičům, zazněli Ledňáčci.

Byl to neskutečný koncert, plný skvělé hudby a úžasné atmosféry. Myslím, že byste v sále nenašli nikoho, kdo by si tento večer neužil.

David Kořínek

*****

To nejlepší, co nám Pardubice daly aneb Koncert Fixy

Stručně by se dalo napsat, že to bylo brutální, fenomenální a bestiální, což by sice byla pravda (a krása nesmírná), ale který koncert Vypsané Fixy takový není? Tuhle čtyřčlennou partu z Pardubic (jak oni sami a jejich fanoušci říkají ze San Piega) snad nemusím představovat. V Čechách a hlavně mezi studenty velmi populární skupina s vtipnými a neotřelými texty zavítala v sobotu 6. 11. v rámci svého podzimního turné do známého hradeckého klubu U Cikána.

Že jsou opravdu originální a jejich vystoupení mají „šťávu“ můžu sama potvrdit, byla jsem na nich už pojedenácté, a přesto se vždycky hrozně těším. Každý jejich koncert je jiný a pro mě i tento byl v něčem nový – poprvé jsem dělala rozhovor se zpěvákem Márdim. S redaktorem Davidem a fotografkou Evčou jsme měli rozhovor domluvený na 19. hodinu, kdy se také klub otevírá. Že ale vevnitř bude tolik lidí, když samotná Fixa měla začínat až v 9, to jsem opravdu nečekala. Určitě nejenom já vnímám Márdiho jako ikonu a podivnou postavu české hudební scény, a tak jsem byla nejdřív trochu nervózní. Márdi si s námi hned potřásl pravicí a potykal a ochotně se rozpovídal. Rozporuplné pocity jsem z něj ale měla i po celou dobu rozhovoru (a mám je snad doteď ).

Zhruba o půl deváté místo plánovaných osmi (hudebníci nikdy nejsou dochvilní) začala se svým setem předkapela. Co jsem vypozorovala ze svého okolí, tak chrudimští Chocolate Jesus nudili snad všechny. Odradilo mě i to, že na bandzone mají poslední aktualizaci z května 2008. V tomhle mě Fixa zklamala, čekala jsem, že si vyberou lepší support. S kamarádkami jsme to cítily stejně, a tak jsme se radši odebraly na bar . Což jsme možná neměly dělat, jednak kvůli ne zrovna lahodnému Rychtářovi, ale spíše kvůli tomu, že klub se začínal opravdu rychle a opravdu hodně zaplňovat a nám potom dělalo potíže dostat se do kýžené 1. řady, do které jsme se stejně nedostaly. Já to tedy v plánu ani neměla, protože mám ruku v sádře, a tak jsem pro tento večer mohla na pogo zapomenout. Když ale i „moje“ pátá řada začala nevyzpytatelně poskakovat jako na trampolíně, rezignovala jsem a po dvou písních se přesunula na vyvýšené stupínky po stranách klubu. Tam jsem nejenže dobře viděla, ale i našla pár kamarádek a myslím, že jsme to slušně rozjely i tam.

Klub je kuřácký a byl snad úplně zaplněný, tudíž se v něm po chvíli nedalo skoro dýchat a všichni začínali mít problémy s termoregulací (tzn. hrozně se potili).

I když každému z kapely je víc jak třicet a není těžké si všimnout jejich více či méně rostoucích bříšek, na podiu to slušně rozbalili, pot stříkal na všechny strany a z minima se stalo brutální všechno. Kapela vybrala playlist spíše starších, pro mnohé méně známých písní, ale na řadu se dostaly i novější kousky, i když z posledního, rok starého alba Klenot, zazněly pouze 3 písničky. Koncert byl plný energie, o kterou se přičinil hlavně Márdi, který kromě zpívání a hraní neustále hecoval publikum. Díky tomu samozřejmě musel přijít i třísongový přídavek. Když se rozezněly první tóny 1982, písničky, která většinu vystoupení uzavírá, byla jsem zklamaná, že nezahráli moji velmi oblíbenouMažoretku a zároveň jsem si řekla, že na tuhle prostě musím do kotle, ruka neruka! Podle známého pravidla, že když něco nového přijde, něco starého musí odejít a naopak, pár lidí z kotle se prostě sebralo a na přídavek si zapařilo na pódiu! (mezi nimi i nejmenovaní studenti naší školy ) Jaké bylo překvapení nás všech, když po doznění 1982 kapela spustila Ledňáčky, které snad nikdy nehraje!

V Hradci to prostě žilo, všichni si užívali večera a já si nedokážu představit lepší zahnání listopadové depky, než si pořádně zaskákat na Fixe! Nakonec, přece jenom jsem správná „mechovačka“, musím si rýpnout do svého kamaráda a spolužáka, zapřísáhlého „perníkáře“, protože to nejlepší, co Pardubice daly světu není ani perník, ani hokej (ten už vůbec ne!), ale Vypsaná Fixa!!!

Doufám, že mezi vámi není nikdo, kdo by Fixu neznal a že se příště se mnou i s mojí zdravou rukou uvidíme v kotli! Do té doby se můžete těšit na rozhovor se zpěvákem a textařem Márdim, ve kterém jsme se bavili třeba o jeho legendární kytaře, turné po Japonsku, nebo jsme ho tak trochu donutili založit kapelní bandzone. A kdyby se snad někdo nenašel v této partě ze San Piega, tak se uvidíme příští sobotu na Charlie Straight nebo 19. v LaPutice na Nicelandovi, na obou těchto koncertech bude dělat předkapelu hradecká skupina Memphis a my vám z těchto akcí samozřejmě přineseme pár vět, fotky a snad i rozhovory! Těště se.

Psychokuna, Klenot, Trampolína, Ruzyně, Dezolát, Barová turistika, Antidepresivní rybička, Štěstí Jimi Dixona, Otužilci, Drogový večírek, Ledňáčci, Kostel-biohazard-mcd, Domácí motokrosař, Stereoid, Lunapark, Lorenová, 1982, Letadlo, Meloun, …

Týna Hnátová

foto (C) Evča Soukeníková

Hned první listopadový víkend, konkrétně 6. se můžete těšit na dvě události. Dopoledne proběhne na Ulrichově náměstí Logoshow ZUŠ Střezina. Jak už název napovídá, při této příležitosti by se mělo ze všech účastnících se lidí skládat obrovské nové logo. Jelikož je program určen pro veřejnost a ne jen pro studenty ZUŠ, Zúčastnit se může opravdu každý bez rozdílu věku.

http://www.strezina.cz/

Druhou akcí, kterou si 6. listopadu určitě nemůžete nechat ujít, je koncert všem jistě dobře známé pardubické rockové nebo chcete-li pop-punkové skupiny „Vypsaná fixa“, která zahraje v hudebním klubu U Cikána na Novém Hradci Králové. Lístky si v předprodeji můžete pořídit za 150Kč a nebo přímo na místě za 180Kč.

http://www.ucikana.cz/

Ve čtvrtek 11. listopadu se v hradeckém klubu La putika (dříve El Diablo) objeví Adam Bomb. Tento světoznámý kytarista v našem městě vystoupí už podruhé. Zahrál si se skupinami jako je AC/DC, Kiss nebo Metallicou a také se na podiu blýskl jako kolega velikánů Chucka Berryho, Billy Idola.

http://www.laputika.cz/fixed_version.html / http://www.adambomb.com/

Pokud nepatříte zrovna mezi metalové fandy a předchozí akce vás nezaujala, máme i něco pro Vás. V sobotu 13. listopadu vystoupí v hudebním klubu U Cikána další česká skupina. Tentokrát to budou „Charlie Straight“, na hudebním nebi rychle stoupající mladý celek. Jako předskokan si s nimi zahrají hradečtí Memphis.

http://www.ucikana.cz/

Hudební akce střídá akci a tak se 17. listopadu můžete vydat na koncert undergroundové skupiny „THE PLASTIC PEOPLE OF THE UNIVERSE“. Pokud je neznáte, vězte, že už hrají pěknou řádku let. Zajímavostí tohoto vystoupení je, že proběhne v Klicperově divadle.

http://www.klicperovodivadlo.cz/

Určitě nesmíme zapomenout ani na Černobílý večer, který proběhne v sobotu 20. listopadu. Jedná se v pořadí již druhý ples letošních tanečních kurzů v KD Střelnice. Myslím, že není třeba zodpovídat otázku, čím že je tento večer extra. Takže si honem sežeňte černobílé oblečení a hurá na ples!

Zdá se, jakoby se v Listopadu měla z Hradce Králové stát metalová bašta České republiky, jelikož 21. do kongresového centra Aldis dorazí legenda světového rocku – skupina Nazareth! Cena vstupenek se pohybuje mezi 550Kč a 650Kč, což je za takovouto skupinu rozhodně více než dobrá cena.

http://www.aldis.cz/ / http://www.nazarethdirect.co.uk/

A poslední akci, na kterou vás pozveme, je opět koncert. Tentokrát poněkud měkčího ražení. V úterý 30. vystoupí v Hradeckém kongresovém centru Aldis dvě hvězdy českého hudebního nebe – Jana Kirschner a Tomáš Klus.

http://www.aldis.cz/

Všude se lze dočíst, že jste se dali dohromady „koncem roku 2006“, ale co vás svedlo dohromady? Přeci jen kombinace čtyř Čechů a jednoho Brita není úplně obvyklá.

Ray: Ahoj, já jsem ten Brit. (smích)

Ondra: Já si myslím, že nás dohromady svedla láska k hudbě, ke stejný hudbě. A vlastně také to, že jsme si hned padli do oka. Tedy i láska mezi sebou… pouze platonická, samozřejmě! Ray hrál v jedné kapele, která si dala inzerát na baskytaristu, tak jsem se jim přihlásil. Respektive mi šlo hlavně o to získat Raye, takže jsem se tam v podstatě infiltroval. Nakonec se vše podařilo, kapela se rozpadla a vznikli The Roads, hahaha! Hned ze začátku jsme přibrali Šimona, který hraje na klávesy. Po pár měsících přišel Ondra Skoumal, kytarista. No a tak jsme tak nějak vznikli.

Takže jste nevznikli jako „kamarádská skupina“?

Ondra: S naším klávesákem jsme kamarádi už dlouhou dobu, zhruba od střední školy. Takže jsem věděl, že jeho do této kapely chci. No a s ostatními to bylo jasné hned. Jsme všichni takové veselé kopy, hahaha!

Ray: Poslední dva roky spolu i bydlíme, takže jsme vlastně skončili jako dobří kamarádi. Rozumíme si.

Ondra: V podstatě jako bráchové.

Bylo vám hned od začátku jasné, co chcete hrát?

Ray: Šlo to tak nějak přirozeně. Postupně to bylo tvrdší a rockovější. Stále jsou tam vokály a melodie, ale zároveň je tam i víc kytar a bicích.

Teď otázka přímo na Raye, jak ses dostal do České republiky?

Ray: Potkal jsem v Anglii Češku, se kterou jsem začal chodit a přestěhoval se do Prahy. Klasika. (smích)

Proč právě název: „The Roads“?

Ray: To znamená cesta. Cíl naší cesty. My jsme pořád na cestě, fyzicky i emocionálně. Ovlivňuje nás, jak cestujem, koukáme na věci kolem, a jak rostem jako lidi.

Co vás vedlo k přestěhování do Berlína? Jste tam spokojení?

Ondra: Jsme tam určitě hodně, hodně, hodně spokojený. Máme to tam strašně rádi, už tam budeme rok a půl. Myšlenka přestěhovat se někam do ciziny nás napadla zhruba rok po založení kapely, když jsme poslouchali stesky starších muzikantů, jak je těžké se v Čechách prosadit, když zpíváte anglicky. Nechtěli jsme takhle dopadnout, nadávat ve třiceti u piva, že lidi tady choděj maximálně na Michala Davida. No a tak jsme si řekli, že by to vlastně bylo super. Přestěhovat se někam, proslavit se, dělat rock’n‘roll. Naplno. Začali jsme to brát víc vážně a hledali, kam se přestěhovat. Shodou okolností jsme v té době jeli turné s britskou kapelou Myriad Creatures. Oni udělali stejnej krok jako jsme chtěli udělat my, akorát se do Berlína přestěhovali z Londýna. Odehráli jsme tam s nima pár koncertů a všimli si, že mají v Berlíně úspěch. Tak jsme si řekli, že to musíme také dokázat. Krom tohohle jsme se hrozně nadchli pro Japonsko, protože mi jeden kamarád řekl, že Japonci mají hrozně rádi Evropany, že jsou z toho úplně mimo. No a ještě jsme zvažovali Ameriku. Udělali jsme si průzkum, psali jsme manažerům a do klubů. Nejlépe odpovídali z Berlína. Tohle město pro nás má navíc tu výhodu, že je v Evropské unii, takže máme jednoduší veškeré vyřizovaní a navíc je to blízko hranic. Díky tomu můžeme být stále aktivní i v Čechách. Sešlo se to prostě všechno hezky dohromady a my se nakonec rozhodli přestěhovat. V lednu 2009 jsme si tam našli byt, zkušebnu a prvního března jsme se přestěhovali.

Hrajete pravidelně v berlínských klubech?

Ray: Hrajeme zhruba dvakrát měsíčně velký elektrický koncert a pak celkem často menší, poloakustické, nebo akustické. Máme stálé angažmá v pár klubech, které pravidelně střídáme. Už začínáme i mimo Berlín, v prosinci je naplánovaný Mnichov, Hamburg a Kolín. Podařilo se nám sehnat dobrého manažera, který pro nás připravuje turné a už začínáme jednat s velkými vydavatelstvími o další desce.

Jak hodnotíte současné turné? Které koncerty byly pro vás těmi nej?

Ray: Turné zatím probíhá skvěle, těžko ale vypíchnout nějaký koncert. Hrajeme v různě velkých klubech. Když je malé publikum, tak vznikne takový ten intimní vztah. Samozřejmě je fajn hrát před 1000 lidí, ale i ty menší koncerty mají hodně do sebe.

Najednou se objevil Šimon Jelínek: Hele, budeme si muset udělat zvukovku, takže pojďte. Jé sorry, vy děláte rozhovor? Hm, tak to sem vám to asi zkazil, že? (smích)

Takže poslední otázka, co považujete prozatím za největší úspěch kapely?

Ondra: No, asi to, že jsme stále spolu. (smích)

Děkujeme za rozhovor!

Další informace o The Roads naleznete na:

www.facebook.com/theroads

www.theroads.cz

www.bandzone.cz/theroads

aktuální klip The Witness:

Futurum, Kár, Kefír, Carrefour nebo prostě jen Tesco. Snad každý Hradečák některý z těchto pojmů používá nebo ho minimálně slyšel. To, že se jedná o jeden z největších, ne-li největší obchodní dům v Hradci a blízkém okolí, snad také zdůrazňovat nemusím.

Jeho popularita je obrovská. Dá se tu koupit prakticky vzato vše, od potravin přes oblečení až po elektroniku. Tento fakt je pravděpodobně největším tahákem pro všechny bez rozdílu věku. Jenže takových obchodních domů je v Hradci Králové více. Tak proč právě Futurum?

Vcelku veliká skupina jeho návštěvníků sem nechodí se záměrem něco si koupit, ale jen se projít, pokochat, najíst se nebo prostě jen vyrazit mezi lidi.

Asi nejznámější složkou této skupiny jsou mladí lidé a děti, ve věku od deseti
do šestnácti let. Ale co je sem táhne? Kde se vzal trend jít hned po škole do Futura, celé odpoledne dělat „kolečka“ po ovále s obchody, koupit si jeden „bezedný“ v KFC, čas od času vylézt na střechu a pak zase sjet dolu.

Opravdu nepatřím mezi skupinu lidí, kteří se dospívajícím snaží moralisticky vštěpovat, že by měli sedět doma, učit se a ven se dostat tak maximálně během cesty do školy, na trénink, hudebky nebo na nějaký další koníček. Musím přiznat, že já byl pro změnu druhý extrém dítěte. Seděl jsem u PC a hrál hry. I to většina lidí odsuzuje, ale o tom tento článek není.

Takže proč že se dospívající srocují ve Futuru a tráví tam celé odpoledne? Mně osobně při malém zamyšlení napadá hned několik výhod i nevýhod. Jste pod střechou, v klimatizovaném areálu, a tak vám nehrozí, že vás běhemprocházky umoří počasí. Do nejbližšího obchodu s jídlem a pitím je to nanejvýš tři minuty chůze a vybrat si tu může také snad každý. Nehrozí vám, že až si budete nutně potřebovat koupit nové boty, nebudete vědět kam zajít. Jelikož rozmístění a sortiment krámů se vám po pár kolečkách vepíše do paměti, i kdybyste nechtěli. Nevýhodou je dle mě fakt, že všude okolo je neustále obrovská spousta lidí. Navíc mi přijde, že se pro procházky jedná o poněkud stereotypní prostředí, což ovšem mohou kompenzovat neustále se měnící výlohy nebo fakt, že pokud jdete s přáteli a bavíte se, své okolí zase až tak nesledujete.

Pokud toto vše shrnu, stále nemůžu pořádně pochopit. Klady a zápory se navzájem vyruší, tudíž se procházka tímto centrem rovná procházce po pěší zóně či parku ve středu města. A proč právě Futurum? Vloni se v centru otevřelo nové obchodní centrum Atrium, které má dle mě úplně stejné výhody a nevýhody jako Futurum, ale od žádného dítěte v autobuse neuslyšíte větu: „Odpoledne si dem sednout do Atria.“ Vždy je to jen: „Po škole se de do Káru.“ Možná je to tím, že Futurum bylo prvním podobným centrem přímo ve městě, možná je to jeho polohou, složením obchodů anebo možná něčím jiným. Přesný důvod, proč se tu schází tolik lidí, asi neurčím. Proto jsem mezi návštěvníky OC Futurum udělal malou anketu, ve které jsem se ptal na důvod jejich návštěvy a podobně.

Musím uznat, že vybrat si na podobnou anketu den, kdy prší jako z konve, fouká a teplota se pohybuje okolo 10 °C, nebyl úplně dobrý nápad, jelikož se dle ochranky dotazníky smějí vyplňovat pouze před centrem. Nepřízeň počasí se projevila i na vůli kolemjdoucích odpovídat. Dost z nich mě odbylo se slovy, že spěchají dovnitř do tepla. Nicméně po hodině se mi podařilo shromáždit odpovědi od čtyřiceti náhodných osob. A jak že dopadlo jejich vyhodnocení?

Jen těsně převážila skupina lidí, která jde do Futura s jasným cílem své návštěvy. Devatenáct ze čtyřiceti dotázaných se jde jen projít po obchodech, udělat si přehled nebo prostě za zábavou s přáteli. Asi nejzajímavější reakcí na otázku: „Jaký je účel vaší návštěvy OC Futurum?“ byla odpověď od sedmadvacetiletého muže, který s lehce rozpačitým úsměvem řekl: „Zabouchl jsem si doma klíče, tak se sem jdu připojit na internet a najít si nejbližšího zámečníka.“ Jen třetina dotázaných navštěvuje jiná obchodní centra, především již výše zmíněné Atrium. Dle výsledků lidé stráví uvnitř v průměru dvě hodiny dvakrát až třikrát týdně. Z čehož nejčastěji zamíří do kina, některé z restaurací nebo pro potraviny a domácí potřeby. Svůj oblíbený obchod má ve Futuru jen málokdo. Kladně odpovědělo pouze jedenáct dotázaných, z nichž osm nejraději zamíří do New Yorkeru. Ruch, nepřehlednost a davy zákazníků vadí necelé polovině lidí.

Nevím, jak moc objektivní jsou výsledky této ankety, jelikož ochotu zdržet se a vyplnit dotazník projevily prakticky jen dvě věkové skupinky, a to do pětadvaceti let a nad pětapadesát. Návštěvníci v produktivním věku mě povětšinou odpálkovali odpovědí, že spěchají, nemají čas, případně mlčením a ignorancí. Nicméně výsledky potvrdily můj předpoklad, že velká část návštěvníků Futura se jde jen podívat po výlohách, zabít čas nebo za zábavou s přáteli.

Můžete se nám pro začátek trochu představit?
Honza: Já jsem Honza, hraju na kytaru a zpívám.
Ouhamb: Já jsem Ouhamb a hraju na bubny.
Kosák: A já jsem Kosák a hraju na baskytaru a taky zpívám.
Honza: Jinak jsme kapela Johny said the number z Nového Jičína a bubeník z Frýdku Místku.
Kosák: Neřikej to jak na výslechu (smích)

Kde jste se dali dohromady a jak dlouho spolu hrajete?
Honza: Dali jsme se dohromady přes internet, přes ICQ. S Kosákem jsme hráli v jiné kapele a chtěli jsme založit novou. Dlouho jsme hledali bubeníka a nakonec to dopadlo tak, že kámoška měla Ouhamba na ICQ. Tak mi na něj dala kontakt. My se dohodli a vznikli. Což je asi někdy v září 2008.

Co váš název? Na stránkách máte napsáno, že na začátku Honza řekl číslo, je k tomu nějaká vtipná historka?
Honza: Ani ne, ono je to spíš ze života… ze školy. (smích) Na matice učitelka vyvolávala podle čísel. Šel jsem já, chtěla po mně, ať řeknu číslo, aby mohl jít další. Tak jsem řekl číslo. No a ona jakože vtipně prohodila: „Tak Honza řekl číslo…“ Já jsem si to prostě bezúmyslně napsal anglicky do sešitu. Časem jsme s kámošema vybírali název a jim se to líbilo. Já byl původně proti tomu, ale vidíte jak to dopadlo…

Máš nějaký zvláštní vztah k angličtině? (jejich hlasová zkouška probíhala formou opakování anglických frází a během rozhovoru Honza čas od času vykřikl nějakou poznámku v angličtině)
Honza: Nojo, prakticky odjakživa. My už od mala ujížděli na hrách a tak.
Kosák: Snad ani ne, že bychom chtěli mluvit anglicky, kvůli tomu aby to „jakože znělo“, ale prostě se nám to líbilo. Dalo by se říct, že jsme se narodili a začali mluvit anglicky (smích) Mluvit anglicky nás baví. Ani jsme se nerozhodovali, jestli budeme zpívat česky nebo anglicky. Prostě jsme začali anglicky.
Honza: Já sám se prostě cítím přirozeněji, když zpívám anglicky.

Máte nějaké hudební vzory?
Honza: Teď už jsou naše hudební inspirace tak nějak jiné. Třeba život, řekl bych. Každodenní situace. Jestli myslíš, na čem jsme začínali, tak třeba: Green Day nebo Beatles, Coldplay. Všechno možné.

A co Justin Bieber ?
Honza: Jo to je frajer! (smích) Teď jsem na youtube viděl video, jak dostal flaškou na koncertě.
Kosák: Ale ne tak… Podporujeme jeho umění. (smích) Chudák Justin.

Hrajete jen svůj repertoár nebo i něco cizího?
Honza: Na koncertech hrajeme svoje písničky a tak jeden, dva covery. Radši hrajeme svoje, Cicery nemáme v repertoáru.

Hudbu a texty si píšete sami?
Honza: Jo!

Má na tom někdo větší podíl? Máte rozdělené, kdo píše texty a kdo hudbu?
Honza: Rozdělené, no to ne…
Kosák: My to nemáme rozdělené. Někoho něco napadne, tak když je to dobré, dá to s někým jiným dohromady.
Honza: V písničkách na bandzone je většina textů mých, ale jinak je skládáme s Kosákem dohromady. Uděláme polotovar a ten doděláme na zkoušce všichni tři.

Máte nějaké majoritní téma?
Honza: My chceme prostě dávat radost a naději lidem. Chceme samozřejmě změnit svět.
Kosák: Od základů!
Ouhamb: Třeba to, že lidi prdí…

Co hladomor v Africe? Ano nebo ne?
Honza: My se nezabýváme politikou. Nepipláme se. Problémů je na světě hrozně moc, a když se s nimi člověk zabývá, tak jich má sám stále víc. Takže se snažíme jít jinudy. Cestou svobody a radosti. Ne úplně hippie.
Kosák: Neberem drogy.
Honza: Od srdce prostě.

Kde všude už jste hráli?
Kosák: Všude! (smích)
Honza: Tak to počkej! Teď v létě to začalo fesťákama. Největší asi Rock for People, nebo Sázava fest. Potom jsme hráli všude možně. Hrozná spousta letních festivalů a tak. Třeba dokořán, Mighty sounds.

Kde jste hráli nejdál?
Honza: Nejdál? To bylo asi…
Kosák: Broumov!
Honza: Jo ten je dost daleko. (smích)

Na stránkách máte napsáno, že váš první koncert proběhl na motorkářském srazu. Jak jste se k tomu dostali?
Kosák: Přes kamaráda. Kámoš má sestru, ta má kámošku a ta má taťku, který pořádá motorkářský sraz. Nabídli nám, jestli si tam nechceme zahrát. Tak jsme řekli, že jo. Ještě tam hrála naše spřátelená skupina Outsider. Hráli jsme spolu a bylo to takové vesnické.
Ouhamb: Třeba za námi přišli takoví ti pupkáči a: „zahrajte Kabáty!“
Kosák: Ale dorazili i další lidi, jakože studenti a tak. Bylo to super. Byla to bomba.
Honza: Zvučil nám to tam jeden člověk. Václav. Nabídl nám, že by ve studiu nahrál demo. Jelikož jsme v té době neměli ještě nic nahraného.

Takže on přišel za vámi, ne vy za ním?
Honza: Ano, on nám to nabídl. My jsme to nechali tak. V té době jsme nechtěli nic nahrávat. Nepřemýšleli jsme o tom. Potom na přes rok jsme chtěli nahrát demo, alespoň tři písničky. Hledali jsme přes internet. Podíval jsem se na kapely, které u něj nahrávaly, a strašně moc se mi líbil ten zvuk. Tak jsme šli k němu.

Čemu dáváte přednost – festivaly nebo kluby? Co je vám blíž?
Honza: To je jedno.
Kosák: Festivaly nejsou tak moc osobní.
Ouhamb: Spíš neosobní.
Kosák: Jo ty kluby, zatím spíš ty kluby.

Takže raději budete rozdávat lístky na Tylova léta než koukat na lidi, se kterými vůbec nepřijdete do styku?
Kosák: Jo. (smích)

V roce 2009 vám vyšlo demo „DO YOU REMEMBER?“ jaké na něj byly ohlasy?
Honza: Super. Jak jsme donahrávali demo, tak jsme si chtěli založit profil na bandzone a prostě to nějak publikovat. Tam se nám ozval hlavní admin bandzone kterému se ty naše songy hrozně líbily. Nabídl nám spolupráci a tak spolupracujeme. Jinak myslím, že celkově tak nějak super!

Plánujete v brzké době album?
Honza: V brzké době ne. Ale album určitě plánujeme. Těžko říci kdy. Nejdřív jsme mysleli, že v průběhu začátku příštího roku, ale teď to vypadá, že spíš až dýl.

Na toto album byste dali jen úplně nové písničky?
Honza: Asi tak na půl, řekl bych. Něco z toho, co hrajeme na živo, třeba něco trochu upravit a máme pár nedodělaných, které bychom tam také určitě chtěli

Mátě nějaké fanynky? (Skandál?)
Kosák: Já ti nevím, mě ty lidi přijdou všichni fajn. Že bychom měli nějaký skandál, to ne.

A nějaké vtipné historky?
Honza: Náš bubeník když spí, tak nespí, on hrozně kašle. Nikdo kvůli němu nemůže spát. Když máme koncert někde, kde musíme přespat, tak se vůbec nevyspíme.

A teď otázka nejzávažnější, jaké že číslo to Johny řekl?
Kosák: To my právě chceme tajit.
Honza: Přesně tak. Kdo hledá, najde. I na našich stránkách to jde najít. Je to na facebooku i na bandzone. Není tam přesně napsáno: Honza řekl číslo bla bla bla, ale najít to jde.

Která vaše písnička sklízí největší úspěch?
Honza: To je právě ono. Nejvíc si vážíme toho, že každý má rád jinou.

A co třeba hrajete nejraději ze svých?
Honza: Hlavně ty nové, které jsme tu nehráli (smích). Teprve je doděláváme. Hrozně mě baví třeba „New“.

Jaký je váš názor na Talent manii a Česko a Slovensko má talent?
Kosák: Fuj!
Ouhamb: Tam chodí jen zoufalci.

Takže nemají talent?
Honza: Ale mají, ale je to takové moc … Prostě sám za sebe takovéhle věci nepodporuji.

Viděli jste to alespoň jednou?
Honza: Ne
Kosák: Jen když jsem šel kolem televize. Byl tam chlap, co chtěl prolézt pálkou…

Na stránkách jste psali, že jste kvůli zkouškám kašlali na školu, projevilo se to nějak?
Honza: No Ouhamb skoro proletěl z matiky, jinak se to nějak zvládlo. (smích)

Kde studujete?
Kosák: Já chodím na gymnázium do Nového Jičína a brácha (Kosák) chodí na Obchodní akademii.
Honza: To je něco jako policejní akademie. (smích) Jo a Ouhamb je cukrář.
Honza: Ale nikdy nám nic neupekl!

Děkujeme vám za rozhovor!