A co potom? Potom bude únor a my všichni budeme odpočívat a ukolébávat se navzájem řečmi o tom, jak máme ještě na všechno dost času. Na povinnou četbu, na učení, na přijímačky… Takže nás v tom, prosímvás, nechte. Třeba alespoň trochu pohneme s Punklem, když se nebudeme muset učit, že?

A na co se vlastně můžete v únoru těšit, kromě našeho úchvatného plesu? V ACčku se na vás chystá Indie Night, kde svůj dýdžejský um představí Jarda Dostál (poprvé celovečerně!) a nebo si můžete k našim sousedům do Perníkova (na koncertním pódiu ve Žluťáku se objeví UDG a o týden později Charlie Straight). A pak už jen čekat na březen, protože to už tu bude HK fest, Sunshine nebo Vypsaná Fixa.

Takže se mějte krásně
a skládejte básně

Můžete nám je třeba poslat, kdybyste chtěli

Loni se Jam Rock konal od 9. do 11. června a já v Žamberku, na rozdíl od předchozího ročníku, trávila všechny tři festivalové dny. Měla jsem za sebou tudíž spaní v autě (je to stylovější než stan!), vaření čaje a polévky na lihovém vařiči, metalový čtvrtek, poměrně náročný pátek spojený s výletem do neznámých končin a dojezdovou sobotu. A také nedělní střet s dopravní značkou, ale to bychom asi neměli rozebírat…

Stihla jsem kapely, na které jsem se těšila už dlouho, některé, které jsem vůbec neznala a takové, které jsou žijícími legendami. To všechno se táhlo v lehce ovíněném duchu doplněném o pár panáků z vip baru. Můžete si říct, že člověk ovlivněný alkoholem může asi těžko poskytnout dostatečně věrohodné svědectví o tom, co se vlastně dělo na pódiu, ale věřte tomu, že hledáčkem objektivu jsem viděla ostře a jasně.

K minulému ročníku bych snad ještě doplnila pár postřehů a varování pro příští rok:

Nikdy nejezděte s místními taxikáři. Nejen, že taxíky jsou jedna z nejdražších možných forem dopravy, ale když máte chvílemi pocit, že letíte a vaše závrať nemá nic společného s alkoholem v krvi, necítíte se zrovna bezpečně. A ráno se možná dozvíte, že dobrý pan taxikář srazil chvíli po tom, co vás vysadil na místě určení, divočáka, asi vám to náladu moc nezvedne.

Sázejte na první kapely dne, nebo klidně i celého festivalu. Loni byli nejpříjemnějším překvapením Segment, které bylo možno slyšet letos také na Rock for People. Hravě strčili do kapsy celý program prvního dne.

Jestli neznáte headlinery, nevadí! Předloni se sice organizátoři s Gabriellou Cilmi pustili do trochu odlehlejších vod, loni to ale s kapelami jako jsou The Addicts a Reef dohnali. Takže když se na hlavní hvězdy večera přijdete podívat, rozhodně tím nic nezkazíte.

Co se týče letošního pátého ročníku, Jam Rock pravděpodobně chystá změny ve výběru kapel. Ten totiž pořadatelé nechávají na nás, návštěvnících! Na výběr máte spoustu kapel z tohoto seznamu, pomocí SMSky máte možnost dát hlas svému favoritovi a dostat ho tak na seznam kapel, které v červnu uslyšíte. Zbývá už snad jen dodat, že v této chvíli lístky na festival stojí 430,-.

No, a už je to tady zase… Teda, pardon! Tak už jsou tu po roce, zase další Vánoce… Taky ne? Tak já už nevím… Prostě prosinec, poslední měsíc v roce. Ten psychicky nejnáročnější, protože přichází naše oblíbené svátky klidu, míru a pohody. Tak abyste to oslavili, můžete si napsat pár písemeček, odevzdat několik seminárek a prodrat se Tescem při nákupu dárků.

Už máte všechno připraveno? Už máte nakoupeno? Uklizeno? Odmraženou ledničku? Umytá okna? Napečené cukroví? Já bych se neptala, ale nějaká paní se o to před pár dny v autobuse vážně zajímala. A když jí její známá/kamarádka/možná úplně cizí paní odpověděla, že ne, vypadala, jako že ji trefí šlak. Mě taky málem trefil šlak, ale to bylo už koncem října, kdy se všude objevila vánoční výzdoba. Vánoce jsou super, ale nikdo mi je nemusí připomínat dva měsíce dopředu… Na to prostě nemají právo! (Ale já na to teď právo mám, proto vám připomínám, že nic nestíháte. Obzvlášť to mytí oken!)

Christmas came early for me

Kdyby vás náhodou zajímalo, co vás v prosinci kromě Vánoc čeká… No, možná se radši podívejte do svého diáře. Já si pamatuju jen to, že 17. hrají v AC The Floats společně s Jaws a Seiftiú, ale o tom se nemůžu moc šířit, protože ve stejnou dobu by měli být všichni poslušně na Střeláku, aby mohli protancovat střevíce na Vánočním plese našeho gymnázia. Mimochodem, to s těmi střevíci není tak špatný nápad, alespoň si můžete koupit nové v před a povánočních slevách…

Netuším, co vám Ježíšek naježí letos, ale my už jsme jeden dárek dostali. Zítra si totiž jedeme do Brna, stejně jako loni, přebírat cenu za nejlepší školní časopis na internetu. To je svět hned hezčí, když člověk něco vyhraje. (Což by vám mělo nenápadně připomenout, že stále můžete navrhovat odznaky Boženy a něco vyhrát. To by byl dárek pod stromeček, co?!)

Mějte se fanfárově punklově!

Hororová maturita

Ze začátku se to zdálo jako skvělý nápad – standardizovat maturitní zkoušky tak, aby si žádná škola nemohla stěžovat na neférové podmínky. Samozřejmě, proti nápadu jako takovému bych se neodvážila nic namítat. Ale ta forma!

Teď se podívám na státní maturitu z pohledu žáka gymnázia. Kdybych to měla říct ve zkratce, je to způsob, jakým osekat přípravu a veškeré učení na naprosté minimum. Pokud bych za vzor používala některé mé spolužáky a jejich výběr předmětů, vypadalo by to asi následovně: Český jazyk, nižší úroveň. Je to povinné, dvacet knížek se nějak přečíst dá (nebo si obsahy přečtu někde na internetu). Matematika státní, nižší úroveň. Zopakuji si vzorečky a ten test prostě nějak napíšu. Matematika školní. Přece se nebudu učit na víc předmětů, když to mám dva v jednom! Libovolný předmět, na ten se jako na jediný naučím, protože se mi bude hodit ke studiu na vysoké škole. Nebo si vyberu jeden z těch nejjednodušších (zeměpis, dějiny výtvarného umění…). O čem potom taková maturita svědčí? O schopnosti zvládnout zkoušku na úrovni odpovídající studentům gymnázia rozhodně ne.

Kdybych se chtěla pitvat jenom v nižší verzi státní maturity, nejspíš by to bylo na hodně dlouho. Zmíním tedy jenom pár faktů, které mi vadí. Didaktický test. Vážně si myslíte, že tohle má s maturitou z češtiny něco společného? A kde tedy vidíte nějaké požadavky na znalost jazyka? Pokud totiž vím, logické uvažování nad slovními úlohami, odečítání z grafů a sčítání automobilů nás učí spíš matematika. Takový test se potom spíš podobá testu obecných studijních předpokladů, který navíc zvládne žák deváté třídy základní školy. Znamená to tedy, že mi byla celá střední úplně k ničemu? Že jsem si klidně mohla udělat maturitu po základce a teď už jsem mohla být na vysoké? Potom tedy písemná práce. Vážně si někdo myslí, že 200 nebo 250 slov stačí k tomu, abychom prokázali naši schopnost písemně se vyjadřovat? A co hodnocení? Co když náhodou místo zamyšlení napíšu úvahu? Jak se u tak malého počtu slov zjistí, co jsme vlastně chtěli říci? Ne že by to nebylo jedno, vždyť se obsah přece nehodnotí! Hlavně abychom se vešli do rámečku a neměli tam žádné pravopisné chyby. To, že ten text nebude stát ani za zlámanou grešli přece vůbec nikoho nezajímá. Pak bych si tedy mohla stěžovat na gramatické chyby, které se v některých verzích státních maturit objevily. A to ještě, prosím pěkně, v citátech. Neměli by se tvůrci státních maturit spíš stydět, než se vychloubat tím skvělých systémem.

Řekla bych, že státní maturity jsou pokleskem současného českého školství, alespoň v té verzi, v jaké jsou prezentovány. Já státně maturovat nechci, nebyla jsem na to dostatečně připravována a není to fér vůči mému ročníku, stejně jako to nebylo fér vůči tomu předchozímu. Jenže petice a stížnosti nepomáhají, takže mi beztak nic jiného nezbývá. A jestli státní maturitu zase za pár let zruší, budu jednou z těch, co se budou stydět za to, že vůbec maturovali.

Co vás ale čeká a nemine? No jémine, toho zase bude… Ve středu pátého můžete zaskočit do Centrálu na autorské čtení všemi zbožňovaného Jaroslava Rudiše (a potom se můžete jít mrknout na jeho filmového Aloise Nebela). Jedenáctého budete mít jedinečnou šanci slyšet zase kapely, jako jsou UDG, Polemic, Sto Zvířat a Horkýže Slíže – na parkovišti u Flošny se totiž koná akce t-music s názvem Back to school (díky, že nám to připomínáte!). A sedmadvacátého se budete moci zúčastnit druhého hradeckého zombiewalku!

A kdyby se vám náhodou chtělo cestovat, můžete si mezi čtvrtým a devátým říjnem zajet do Prahy na další ročník akce Designblok. Pokud vám můžu radit, nenechávejte to na víkend. Nepředpokládám, že by změna prostoru nějak výrazně pomohla tomu, aby se tam dalo hýbat. A na víkend vám prostě nedávám moc velkou šanci, co se prodírání davem týče.

K říjnu také neodmyslitelně patří podzimní prázdniny. Máte už plány? Budete se válet doma, nebo využijete zbytků babího léta a vyjete někam ven, třeba za hranice? Každopádně věřím, že si to zasloužené volno po tak dlouhé době ve škole náramně užijete!

Nazdar.

Takže za prvé, ve Wroclawi je hodně, ale opravdu hodně kostelů, katedrál a prostě budov spojených s církví. No jistě, dalo se to čekat, vždyť jedete do země plné věřících. Ale stejně… člověk se chce občas podívat i na jiné věci. Třeba… do muzea! Těch ve Wroclawi mají taky dostatek. Já osobně zamířila do muzea architektury, a rozhodně jsem nelitovala. Muzeum, které se nachází v budově bývalého kláštera, schraňuje fragmenty starých budov a už jenom jejich rozmístění po prostoru je tak příjemně vzdušné, že je radost se tam procházet. V zadním, velmi prostorném sále, jsou navíc různé dočasné výstavy…

Za druhé, streetlife ve Wroclawi. Hodně se tu jezdí na kole. Ne tím stylem, jako se na kole jezdí v Hradci, ale tím stylem, jako se na kole jezdí kdekoli jinde než v Čechách. Kola půjčují na každém rohu, pro turisty je to nejlepší způsob, jak si za chvíli prohlédnout město. A přesně tak to funguje ve větších i menších městech po celé Evropě. Jen v Čechách by to nikdy fungovat nemohlo. Kola by někdo ukradl, nebo by turisty srazilo auto… Co se týče módy, Poláci jsou na tom lépe než Češi. Nedokážu si to vysvětlit, ale vážně mám pocit, že se odvažují inspirovat se (rozumějte kopírovat) francouzskou a britskou módou mnohem víc než my. Samozřejmě, není tu problém zahlédnout obyčejnou městskou uniformu a là tričko s potiskem a modráky, ale přišlo mi, že i ty lidé umí mnohem lépe nosit. Další věcí je „streetart“, nebo možná raději řekněme vandalismus. Polští sprejeři jsou mnohem decentnější než ti čeští, alespoň ve většině případů v centru. Anebo jsem pouze viděla to, co jsem vidět chtěla. Co je ovšem s podivem, na každém rohu najdete sošku trpaslíka. Netuším, kdo to vymyslel, ale jsou opravdu všude. Někteří mají jména, jiné mají v popisu práce nějakou činnost. Většinou o ně ovšem zakopnete a rozbijete si ústa, takže se radši dívejte pod nohy.

Za třetí, nikdy nechoďte do restauračních zařízení přímo na Rynku (hlavní náměstí v centru). To už byste vážně mohli radši skočit do nejbližšího McDonalds a bylo by vám líp. V restauracích totiž mají neuvěřitelně pomalou obsluhu, která si vás mnohdy vůbec nevšímá (tak, že radši odejdete…), ceny mají vysoké a jídlo z polotovarů, které se ani za mák nepodobá tomu, co jste si mysleli, že si objednáváte. Další nepříjemností jsou všudypřítomní žebráci. Nejsou to ti neagresivní, které potkáte povalovat se na ulicích s čepicí nebo kelímkem před sebou. Tihle obchází zahrádky a neustále něco melou. Když jim nic nedáte, proklejí vás minimálně do čtrnáctého kolena a stopadesáté generace.

Za čtvrté, ubytování. Prosím vás, jestli budete chtít ve Wroclawi mermomocí přespávat, sežeňte si nějaký normální hotel. Nechoďte do hostelu, nevyplatí se vám to, ani kdyby to bylo sebelevnější. Protože: v pokoji to bude možná smrdět, jako kdyby se tam něco pálilo (a není to cigaretový kouř). Různě po pokoji se budou pohybovat pochybné breberky, takže třeba ráno zjistíte, že vám po zemi pochoduje drobeček, který vám upadl od úst. Je dost pravděpodobné, že když se nezamknete a usnete během dvou hodin, kdy je téměř celé osazenstvo vašeho pokoje pryč (a klíč máte jen jeden na šest lidí), se vám někdo vkrade do pokoje, prohrabe vám věci a jelikož třeba zrovna spíte nejblíže dveřím, ukradne vám něco dost cenného. A o drobných, které třeba jako jediné zmizí z vaší peněženky, nemluvím. Samozřejmě, třeba se nic takového nestane. Třeba nebudete mít pérové matrace a rozvrzané palandy z Ikey. Ale rozhodně bych na to nesázela…

Vážně jsem si nechtěla kazit návštěvu našeho partnerského města vlivem nešťastných událostí. Ale když už o něčem píšu, musí to být upřímné. Takže… klidně do Wroclawi jeďte, je tam hezky, ale nečekejte žádný luxus. Možná taky zastihnete nějakou demonstraci a potom vám bude nabídnuta jemná polská vodka. A možná taky budete jenom naštvaní, znechucení a v nejhorším případě i okradení.

A žádné fotky vám neukážu, protože fotoaparát i s kartou mi byl odcizen z hostelového pokoje zatímco jsem spala. Takovej je život…

A už je to tady zase…

Možná bych vám měla povědět, co vás letos čeká, abyste byli v obraze. Ale vy už nejspíš v obraze jste, protože kdo už teď nemá lístek (lze zakoupit v CMI Plaza za krásných 150,-, na místě byste totiž museli vysypat o 49 korun víc…), jako by ani neexistoval. Důležité je ale zmínit fakt, že nestačí přijít šestnáctého, vysolit peníze za lístek a pár hodin poslouchat muziku, popíjet pivo a cpát se bagetami. Pokud chcete zažít pravý, nefalšovaný zážitek, musíte se k budově J.K.Tyla jít podívat už o týden dříve, 9. září. Bude tam pro vás nachystána pořádná warm-up party. Možná vás zahřejí kapely – hradečtí Apart Aside, stále profláknutější pražáci Rara Avis, kteří kromě předskakování hvězdám světového formátu zazářili i na letošním Rock for People, a také hradecké stálice Vyhoukaná Sowa. Nemusíte se bát, že by vás snad vstupné zruinovalo – je naprosto dobrovolné. Vstupným tak můžete přispět na Centrum pro zdravotně postižené Královéhradeckého kraje (http://www.czphk.cz/).

Po absolvování warm-up party už budete jistě dostatečně připraveni na festival samotný. Ten začíná už v 15:15 a zahajují ho The Coolers, jediná hradecká kapela pátečního večera. Hned po nich, v 16:30, přijdou na scénu česko-američtí Airfare, které jsme mohli na Tylovkách zahlédnout už předloni. Letos připravují novou desku a dalo by se předpokládat, že se budeme mít na co těšit. Od šesti se dočkáme kapely Imodium, která se měla na Tylovkách objevit už loni. Tehdy sice byla vystřídána skupinou Embassy, ale letos se toho snad nemusíme obávat. V 19:30 se objeví hvězdy loňského festivalu – Sunshine. Světla vám během jejich koncertu možná způsobí lehčí epileptický záchvat, ale určitě to bude stát za to. Sunz totiž zahrají k tanci i poslechu, navíc se můžeme těšit na stále poměrně nové songy z poslední desky Karmageddon. A jako na poslední, od devíti hodin hrající, se můžeme těšit na hvězdy z Perníkova, teda pardón, ze Sanpiega, Vypsanou Fixu. Můžeme jen hádat, co tentokrát předvedou, ale nejspíš vám pomohou antidepresivně proplout rokem 1982, takže nebudete malý ímou. Takže ano, těšte se. Protože letos to bude skvělý.

Jestli vám ještě pořád není něco jasné, jsou tu samozřejmě internetové stránky (http://tylovaleta.cz/). A facebook snad všichni najdete, nebo ne? Tak šup, šup, padejte pro lístky!

Prší, prší…

Ano, k naší nelibosti je to tak, prázdniny jsou sice v polovině, ale sluníčka jsme tu viděli pramálo. Za námi je spousta deštivých dnů a před námi… No, kdo ví? Na předpověď počasí jsem se pro jistotu nedívala, ale klidně vám budu tvrdit, že bude hezky. Protože o prázdninách je přece vždycky hezky, i když prší! (A někteří z vás si je zajisté můžou ještě vylepšit nějakou bohulibou aktivitou, třeba učením se na reparát z fyziky nebo čtením povinné četby k maturitě…)

Co se ale bude dít v srpnu? Upřímně, můj diář mi toho moc neprozrazuje. Ale! Včera, posledního července, byla odstartována každoroční Nábřeží sochařů, takže si již tradičně můžete na nábřeží prohlížet sochy. Dnes také proběhla ve foyer artkina Centrál vernisáž výstavy fotografií s názvem „JINAK“. Proč jinak? Protože každý z pěti autorů chápe fotografii úplně jinak a každý ji pojal po svém. Výstava potrvá až do konce srpna, takže si projděte program, jděte do kina, před nebo po promítání filmu se na chvíli zastavte a na fotky se podívejte.

Mějte se punklově a užívejte prázdnin!

No ano, jenom na jednom. A to hned první den, který pro mě byl asi nejméně časově náročný (když nepočítám fakt, že jsem původně měla stihnout tak o 50% víc věcí). A jak to tedy začalo? Mělo to začít koncertem Pink Floyd revival, od šesti. V sedm stále nic, a tak jsme s kamarády zvolili možnost „někam si sednout a pak jít na Školní výlet“. Na Školní výlet jsme přišli v momentě, kdy všichni ostatní odcházeli. Takže jsme došli na hradby a tam seděli, dokud nám nebyla zima. Protože i tahle pohoda je „divadelňák“, jenom velmi pomalu jsme se přesunuli zpátky na Kavčí plácek, kde výše zmíněný revival už hrál. Mohla bych vám mazat med kolem huby a tvrdit, jak se mi to moc líbilo, ale nelíbilo. Netvrdím, že hráli špatně, ale ten zvuk? Pane zvukaři, proberte se. Chcete snad, aby lidé dobří přišli o sluch?

Když už, já bych řekla konečně, skončili, přesunuli jsme se jen o pár metrů dál, na Malé náměstí. Představení s názvem Strange Love od (nám všem známého) Jaroslava Rudiše a Petra Pýchy o fanoušcích Depeche Mode. I když mi v hlavě celou dobu hrála pouze písnička Wrong, vážně si myslím, že představení divadla TRIARIUS z České Třebové stálo za to. Bylo to o Depešácích. O fanoušcích. O lidech. O tomhle světě, kde už hudba nic neznamená. Proto se radši doma díváme, jak se pár pitomců honí za míčem. A tak to u nás funguje.

Co se týče náplně středečního odpoledne, ne, neviděla jsem nic. Snaha dostavit se na koncert se moc nevyplatila, nejdřív byl posunut, pak zrušen úplně. A pak začala bouřka. My kavárenští povaleči si ale vždycky najdeme místo, kde přečkat nečasí a tak jsme se před odchodem domů uchýlili do Cook&Looku. A bylo.

Čtvrtek byl pro mě zcela ve znamení Prahy a Prague City Festivalu, takže žádné divadelnění. V pátek jsem zas měla na starosti focení na BiGy Festu.

A pak už tu máme sobotu. Spousta nestíhání a až nakonec přehlídka módní divy Ivy Burkertové a její značky ODIVI. Kvůli představení VOSTO5 se čas začátku sice posouval, nakonec vše ale dobře dopadlo a přehlídka sklidila úspěch.

Takže, první polovina festivalu je v nedohlednu, ta druhá bude nejspíš stejně krátká. Doufám jen, že bude více divadelně nabytá. Jinak bychom mohli překřtít divadelní festival na festival jídla, pití a flákání. Protože ty čínské nudle dole v parku jsou nepřekonatelné.

30 Seconds to Mars

Kapela založená v roce 1998, která se od roku 2007 skládá ze zpěváka a kytaristy Jareda Leta, jeho bratra Shannona za bicími a kytaristy a klávesáka Toma Miličeviće. Na svém hudebním kontě mají tři studiová alba, debutové 30 Seconds to Mars z roku 2002, A Beautiful Lie z roku 2005, a poslední, z roku 2009, This is War. Klidně můžete tvrdit, že to je obyčejná kapela, která hraje rockové cosi, které byste mohli přiřadit i ke stylům emo nebo post-grunge (Jaredův odkaz na Nirvanu vyvolal spoustu rozporuplných reakcí), a nejspíš byste ve všem měli pravdu. Možná jsou 30STM jenom další z řady, ale nejen díky osobnosti svého frontmana si vybudovali jméno po celém světě. Pokud jde právě o Jareda, někteří z vás už ho nejspíš znají díky jeho filmovým rolím – nejnověji zazářil jako Mr. Nobody, známější je ale jeho role feťáka v psychodramatu Darrena Aronofskeho, Requiem for a Dream. Co většina z vás asi neví je, že Jared stojí za všemi videoklipy skupiny jako režisér, nejvýraznější počin odvedl s jedním z těch nejnovějších, k písni Hurricane .

The Hives

Žádnému českému hudebnímu fanoušku The Hives rozhodně neunikli. Měli jsme možnost je vidět a slyšet v roce 2007, kdy se Rock for People přesunul do Hradce Králové, a už tam měli před pódiem plno. Krátce poté zavítali do pražského klubu Roxy. Po tom ale jako by se po nich slehla zem. Poslední album, The Black and White Album, vydali v roce 2007, jemu předcházeli čtyři úspěšné tituly – Tyrannosaurus Hives (2004), Your new favourite band (2001), Veni Vidi Vicious (2000) a nejstarší Barely Legal (1997). Teď je ale švédská parta v čele s Howlin’ Pelle Almqvistem zpátky a do svého turné zařadí i Českou republiku. Dalo by se očekávat, že předvedou svoje největší hity jako Hate to Say I Told You So nebo Tick Tick Boom.

Gogol Bordello

Gypsy punková kapela vznikla v roce 1999 v San Franciscu a v roli frotmana můžeme vidět Eugena Hütze. Gogol Bordello mistrně problétají romské rytmy s punkem a dubem a stejně jako Nikolai Gogol, podle kterého se jmenují, se snaží zprostředkovat část jedné kultury formami, které jsou blízké kultuře druhé. Gogol se snažil propašovat prvky ukrajinské kultury do ruské společnosti, Gogol Bordello se snaží udělat totéž s romskou (východoevropskou) hudbou v anglicky mluvícím světě. I kdybyste se snažili sledovat sestavu Gogol Bordello, jen těžko s nimi udržíte krok. Na pódiu se vždy objevuje tolik lidí, že si stěží všimnete, kdo na co hraje. Kromě Eugena je ale rozhodně nejvýraznější postavou houslista Sergey Ryabtsec. Spolu s Eugenem jste si ho mohli zapamatovat na Madonnině Live Earth, kde s ní zahráli jeden z jejích největších hitů – La Isla Bonita. Z tvorby Gogol Bordello byste si mohli zapamatovat třeba singly Start Wearing Purple nebo Wonderlust King.

Hadouken

O Hadouken, britské indie-electro skupině pocházející z Leeds, už jsme psali. Vznikli v roce 2006 v podstatě jako studentská kapela jenom proto, aby její tvůrci školy nakonec nechali. První album, Music for an Accelerated Culture, jim vyšlo na Atlantic Records, to druhé, For the Masses, už na jejich vlastním labelu, Surface Noise Records. Za dobu své existence se Hadouken dostali na vrchol hitparád. V Čechách budeme mít možnost slyšet je už po třetí. Poprvé se představili v době, kdy o nich téměř nikdo netušil, na Planet Festivalu 2008 v Táboře. O rok později, těsně před vydáním druhého alba, je měl Rock for People.  Teď, rok a půl po vydání poslední desky, se opět vrací do Čech, aby rozproudili dav. Stejně jako třeba Does It Offend You, Yeah? i Hadouken jsou schopni donutit dav, aby šílel. Takže se můžete těšit na jejich House is Falling nebo Turn the Lights Out.

Flogging Molly

Sedmičlenná irsko-americká kapela hrající keltský punk se formovala už během osmdesátých let v kalifornském Los Angeles, první album ale vydali až v roce 1997 – živák Alive Behind the Green Door. Od té doby mají za sebou dva další živáky a pět studiových desek, poslední z nich, Speed of Darkness, vydali letos poslední květnový den. Jejich hudba byla v průběhu let ovlivňována kapelami, jako jsou The Dubliners, The Pogues nebo The Clash. Jedna z jejich desek, Within a Mile of Home, je dokonce věnována Joe Strummerovi (frontmanovi The Clash) a Johnnymu Cashovi.

Skindred

Kapela, která dost netradičně mixuje alternativní rock, metal, punkrock a reggae by rozhodně neměla nikomu uniknout. Vznikli v roce 1998 v Newportu kolem osoby Benjiho Webba, původně zpěváka kapely Dub Wars. Letos koncem dubna vyšlo kapele čtvrté studiové album, Union Black, a venku je i single Warning spolu s videoklipem.