1. místo – Tomáš Havel
2. místo – Nikola Baldrychová a Martin Kutík
3. místo – Klára Sehnalová
4. místo – Martin Bartoš, Anna Langrová, Alena Růžičková
5. místo – Pavel Prokop
6. místo – Johana Rusková a Ivana Trummová
7. místo – Martin Liška

Vítězům gratulujeme a všem zúčastněným děkujeme za ochotu a nápady!

S koncem roku jsem vždycky nostalgická. Dost přemítám, co se vlastně v posledním roce dělo a proč se to dělo. Jenže letos jsem si tu nostalgii nějak pozapomněla připustit. Nevím, jestli je to dobře, nebo už jsem se spíš naučila koukat víc do budoucna, než na texturu vyšlapaných stop za mnou.

Letošní rok je pro většinu redakce zlomový. Maturita, přijímačky na vysokou školu, bod, kdy se vlastně zamyslíte, co chcete dělat nejvíce na světě a za tím jít. Nechci mluvit za všechny, ale pro mě je to naprosto strašně zvláštní čas. Dokonce jsem letos nestihla napsat dopis Ježíškovi. Stydím se za to.

Vždycky jsem se smála maturantům, jak si dávají oblíbené meze – „Po Vánocích se začnu učit“, „Po jarních prázdninách se začnu učit“, „Po Velikonocích se začnu učit“, „Díkybohu, že je ještě svaťák!“, …
Jenže já zjistila, že je vážně strašně těžké, něco začít dělat! Po letních prázdninách jsem si dala krásnou mez, a to, že do Vánoc přečtu povinnou četbu k maturitě. Asi si všichni umíte domyslet, jak to dopadlo. Teď jsem si zvolila novou osobní motivaci, když všechno zvládnu v řádných i neřádných termínech, čeká mě po zapaření mozkových závitů velmi krásné zchlazení v podobě britských Coldplay.

Takže novoroční předsevzetí budu věnovat (určitě se neurazíte) jen letošním maturantům -> Mějme silnou vůli a málo kocovin, při kterých se nedá učit!

A všem krásný nový rok a bla bla bla… hlavně se mějte punklově!

PS: A na vlastní oči se můžete přesvědčit, jak ta předsevzatá vůle dlouho vydržela – koukněte se na datum, ono vlastně není moc prvního…

Ta situace celkem budí úsměv na rtech. Stojíte v recepci Poslanecké sněmovny, kde všichni ti kravaťáci a nažehlené paní spěchají, telefonují a zařizují a kde od dveří bývalý ministr dopravy Vít Bárta s rozpřaženou rukou mává na svého kamaráda s pozdravem: „Čáu!“. Všichni na nás koukali s nedůvěřivým pohledem, co tam pohledáváme. Ale my dostali cedulku „host“, nechali si kabáty v šatně a prošli bezpečnostním rámem. Mám pro vás radu do budoucna, nemluvte, ani z legrace, v Poslanecké sněmovně nahlas o tom, že by tu třeba dneska mohla být ta bomba. Nebudí to původně očekávaný úsměv.

Šéf přes média, pan Šedý, nás uvítal a provedl přes z televize známé kuloáry až do místnosti, kde nikdy žádná kamera ani foťák nespatřily světlo světa – do zákulisí Poslanecké sněmovny. Co se tu dělo? Po malých skupinkách si tu páni politici šuškali cosi do oušek, tu obědvali, tu telefonovali (zásadně s rukou před ústy) a chodili kouřit na balkón, tudíž tu byla neuvěřitelná zima. Chvilku jsme počkali, než měl pan ministr Dobeš čas, mezi tím jsem si vytáhla poznámky a diktafon. A nečekala jsem takovou reakci – kdokoli šel kolem a viděl diktafon, udělal kolem nás třímetrový oblouk a nepřiblížil se ani o píď. I v samotném rozhovoru, kdy pana ministra přerušovali, jen, co viděli diktafon, přiblížili se k němu na pár centimetrů a začali šeptat. Tak já nevím. Že by měli nějak špatné svědomí, nebo co?

Rozhovor byl ale velice milý. Pan ministr se opravdu rozpovídal a my jsme za to velmi rádi. Co nám všechno pověděl? Tak to se přesvědčte sami…

—

Studoval jste průmyslovku a potom šel na psychologii. Jak se to stalo?
To mělo ještě velikou okliku, kterou o mně málokdo ví. Potom, co jsem vystudoval průmyslovku na Sokolské, jsem se, ještě v době totality, přihlásil na Teologickou fakultu do Litoměřic. Tam jsem byl dva roky a dva roky na vojně. Dospěl k tomu, že teologie ne, poprvé jsem se tu seznámil s psychologií a filozofií a chytlo mě to a vysnil jsem si to. Potom jsem z toho semináře odešel a potloukal jsem se od roku 87 do roku 89 jako řidič, závozník, protože jsem nikde nemohl sehnat místo, tím, co jsem studoval za školu. Teprve v roce 89 jsem se dostal na Masarykovu Univerzitu na psychologii.

Potom jste pracoval ve věznici, mělo to nějaký vliv na vaši dnešní práci ministra školství?
Smích. Jo, jako že bych udělal ze škol vězení! Ne. Mám asi 25 let praxe a z toho tři roky ve vězeňství, to je zajímavá práce, proto se tak přeceňuje. Dělal jsem tam krizovou intervenci. To mně nejvíce vyhovuje – práce s lidmi, v těžkých životních situacích. Potom jsem pracoval s rodinami, s dětmi, s učiteli, dokonce jsem i učil psychologii na vyšší odborné škole. Do té věznice jsem zavanul tak, že jsem dělal logoterapii, což je psychologický směr. Když pan Viktor Emanuel Frankl, rakouská legenda, zemřel, tak jsem tam jezdil na výcviky. Logoterapie pracuje s člověkem v mezní životní situaci.  Tak jsem si řekl, že práce ve věznici by mohla být zajímavá logoterapeutická praxe – bavit se s vězni o svědomí a o tom, co provedli. Ale že bych to převáděl do školství, to bych neřekl. Spíše ta zkušenost s lidmi, práce umění naslouchat, ale i umět se vymezit. V tom vězení byli lidé formováni kriminalitou, až někdy měli pocit obdivu u ostatních. Umět říct ne, takhle to není, to mi pomáhá i ve školství.

„Maturoval jsem za osm.“

Jak vypadala vaše maturita?

Za osm. Měl jsem tři dvojky a jednu trojku. Ta trojka byla taková perlička. Ze stavby a provozu strojů – můj nejoblíbenější předmět. Já jsem se učil na královedvorském koupališti a mně zbývala poslední šedesátá otázka ze stavby a provozu strojů. Kamarád mi řekl: „Pojď, tu nedostaneš“ a já ji dostal. A ještě to bylo takové zklamání pro pana profesora, protože on se se mnou chtěl pochlubit. Vytáhl jsem si dvě otázky, první čtvrt hodiny, pomalovaná tabule a ten pan profesor říkal: „No, tak, Dobeši, výborně a už jen minutu tu druhou otázku“ a já jsem neřekl ani vteřinu, natož minutu. Ještě ho ostatní učitelé z jiných průmyslovek přesvědčovali, ať mi dá dvojku, ale on řekl: „Ne! První otázka jedna, druhá pět, průměr – tři!“.

V čem je dnešní podoba maturity lepší, než v době, když jste maturoval vy?

Já si nemyslím, že je podoba maturity lepší nebo horší. Dřív to bylo tak, že jsme si sedli, rozhlasem přišlo pět oblastí a psali jsme. Myslím si, že obecně poklesla úroveň vzdělávání a poklesly i nároky. Je strašně moc škol, málo studentů a rozdíl kvality mezi nimi je ohromný. Jsou školy, které za každou cenu drží trend přísnosti, i když je to poškozuje, jsou náročné, nenechávají odmaturovat studenty. Ti ale chodí na jiné školy a tam jim ty normativy platí. Potom je strašně škol, které polevily nároky na studenty. Dnešní podoba je komplikovaná, tím rozvozem, až bude elektronická, tak bude zajímavá. Mně by nevadil i rozhlas, kdyby opět byl. Byl jsem u pana prezidenta a on říkal: „To by bylo nejkrásnější, kdyby se to zase ráno vyhlásilo“ a já bych také neměl problém.

„Můj syn miluje učení, špatně se s tím srovnávám.“

V čem vidíte to řešení – jak zvednout úroveň na školách? Začít u učitelů, u studentů…

Je potřeba podporovat učitele obecně. Ale když jsme u té maturity – dát ten standard. My dnes nemáme žádný standard, co by ti žáci a studenti měli umět. Necháváme to individuálně na školách a nikdo nic centrálně nesleduje. Někde ty prestižní školy opravdu drží náročnost. A to bylo vidět v porovnání výsledků. Když jste měla ty státní výsledky a profilové. Jediná gymnázia ukazovala stejnou náročnost, jako je státní zkouška. Ostatní školy byly výrazně benevolentnější, někde i osmkrát. Není nastavený standard a nesleduje se.

Vy máte děti, můžu se zeptat, jak jsou staré?

Mám tři děti. Třináctiletého Kryštofa, tříletého Jakuba a devítiměsíčního Matouše.

Inspirujete se třeba pohledem toho třináctiletého? Jeho názory?

Tak určitě. On je úplně jiný než já. Já jsem se nikdy neučil, vrcholově jsem sportoval, hrával jsem fotbal a dělal atletiku. Můj syn, ačkoli je to opravdu můj syn, je velmi nadaný a miluje učení. On přijde ze školy a učí se!

No to je hrozné!
No já se s tím taky těžko srovnávám. Jdu na třídní schůzky a tam paní učitelky na základní škole téměř se slzami v očích říkají, jak je výborný a že je škoda, že odchází na gymnázium. Když šli moji rodiče na schůzku, tak měli oni slzy v očích. Sice jsem se dobře učil, ale hrozně jsem zlobil, dělal průšvihy. Já jsem nechtěl, aby můj syn šel na osmileté gymnázium, i když je opravdu velmi nadaný, ale aby počkal ještě dva roky a zkusil šestileté. Dělal přijímačky, nechtěl jsem, aby šel bez nich a dostal se. A teď, to se musím zase pochlubit, ač tomu pořád nevěřím, má od začátku roku jednu dvojku, jinak samé jedničky.

Já půjdu odhlasovat a hned přijdu. Tři minutky a hned tu budu…

Po deseti minutách se opravdu vrací s tím, že: „Oni nás volají a stejně se pořád vykecávají!“

Tak abych pokračovala. Jak vypadá takový normální den pana ministra školství? A vezměte to třeba od snídaně.

Ráno vypravuji svého syna do školy, takže vstávám mezi pátou – půl šestou. Potom jedu do práce, tak na čtvrt na osm – půl osmou, záleží na tom, jaký den. Když mám vládu, tak je od devíti, jinak mám různé schůzky. Minimálně jeden den v týdnu jezdím po školách v regionech. Obecně je ten den tak od půl osmé ráno do sedmi večer. V pátek večer ještě bývám pozvaný na různé akce, kam se aspoň občas snažím brát manželku, abychom se potkávali. Naopak víkendy si snažím střežit pro sebe a pro rodinu. Zamykám se na svoji zemědělskou usedlost, kde jsem s dětmi.

„Učitel není autoritou pro žáka a často ani pro rodiče.“

Když půjdu trochu někam jinam. Dospívá první generace, která se narodila do svobodné země. Co si o ní myslíte?

Je zajímavá, sympatická, sebevědomá. Je úplně jiná, než jsme byli my. Ta moje generace byla vychovávaná v nějakém řádu, v ustrašenosti, dvojí morálce – doma a ve škole: „Nesmíš říct paní učitelce, co si povídáme“. Takže se mi tahle generace líbí, že je vybavená jazykově, sebevědomím, umí pracovat s počítači, to je vynikající a má neuvěřitelné množství nabídek. Kde studovat, co studovat. Na druhou stranu mi trochu vadí, že jí chybí trochu ten řád a disciplína. V těch ohromných možnostech to je buď na nějaké vnitřní sebekontrole toho dítěte, nebo ambicích rodičů, aby ho vedli. Nebo se dítě dostane do vakua, kde nemá žádnou navigaci. Dítě má pocit, že není ničím omezováno, má hrozně moc možností a číhá na ně nebezpečí. Já jsem měl pevný řád, chodil jsem do skauta, potom na tréninky, měl jsem to srovnané. Ale generace je úžasná, vidím to na svých dětech a možná trochu tiše závidím.

Myslíte si, že právě v tom sebevědomí mladé generace je ten, poslední dobou celkem diskutovaný, generační střet?

Dnes je tu daleko menší uznávání autorit. To je vidět na školách, kdy učitel není autoritou ani pro žáka a často ani pro toho rodiče. Stává se, že když se chce učitel nějak vymezit a dát dítěti pravidla, tak přiběhne rodič a začne ho napadat. On vychovává asertivní dítě a nemá být ničím omezováno. Obecně chybí vztah k autoritám a řádu. I když u těch dětí se to láme. Tak do třetí třídy je paní učitelka tou nejlepší, když přijdou po prázdninách do čtvrté třídy, tak ji najednou neberou. Učitelé mají dneska daleko méně možností a nástrojů, jak tou přirozenou autoritou u dětí být.

Příští týden je výročí Sametové revoluce, pamatujete si, co jste dělal vy 17.listopadu 1989?

Já jsem měl v září toho roku to štěstí, že jsem se dostal na vysokou školu, ale prožíval jsem deziluzi. Tu moji oblíbenou psychologii jsem znal ze seminářů od francouzských psychologů, kteří nám otevírali svět. Najednou jsem došel na totalitní školu, kde to byla maximálně slintavá psychologie I.P. Pavlova a potud všechno. A já byl najednou děsně zklamaný. Ale potom přišla ta revoluce, já byl v Brně, takže tam zasáhla plně až v pondělí 20.listopadu. Dostal jsem se to toho víru a bylo to úžasné. Byla to krásná doba. Posléze si uvědomuji, jakou měli v té době studenti autoritu. My jsme jezdívali diskutovat po vesnicích s herci. Později i v Brně a pamatuji si, jak tam stál předseda Národního výboru a já mu řekl jedinou větu a všichni začali skandovat: „Ať žijí studenti“ a vůbec jsem tomu nerozuměl. Až teď si uvědomuji tu obrovskou zodpovědnost, o které jsme ani nevěděli. Jak jsme velmi snadno ovlivňovali veřejné mínění.

Opět se ozvala předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová v rozhlase, že budou závěrečná slova, takže můžeme ještě chvíli pokračovat v rozhovoru…

„Oblíbený psycholog nebo psychopat? Jo vy jste říkala politik!“

Teď trochu osobněji. Jste duchem spíš rocker nebo folkař?

Folkař. Jednoznačně.

Takže, co třeba posloucháte?
Vyrostl jsem na Brontosaurech, takže to je moje. Jezdíval jsem do Plzně na Portu. Ale mám přátele rockery! Walter Bartoš je rocker, pan Jakl je rocker a kupodivu je mi s rockery dobře. Mám svého vrchního ředitele na ministerstvu rockera. Ale jsem folkař.

Chápu, že teď na čtení nemáte moc čas. Ale co obecně rád čtete?  Po jaké knížce byste sáhl?
Já mám rád ruské klasiky. Dostojevskij, Tolstoj –  Anna Karenina. Asi před dvěma lety jsem měl angínu a předčetl jsem Annu Kareninu.

Přerušuje nás jakýsi politik, který opět po zahlédnutí diktafonu přechází ne šepot panu ministrovi do ouška. Ten na to odpovídá: „To je dobrej základ“… a pokračuje dál…

Třeba Zločin a trest, to je pro psychologa povinná literatura. Poslední dobou čtu básně, Seiferta, protože jsem Moravák a Halas se váže ke Kunštátsku, teď mám rozečtenou krásnou prózu Já se tam vrátím. Třeba i Hrubín, to jsou krásné věci.

Myslíte si tedy, že je správně, že se maturita z českého jazyka skládá prakticky jen z přečtené literatury?

Máte pravdu, že pro ta gymnázia je ten strop příliš nízký, ale pro ty ostatní je najednou nebetyčně vysoký. Je povinné penzum, které říká, chceš-li maturitu, musíš toto znát. Jestli bude znát třikrát tolik, tak ho to neomezuje, to je spodní laťka, je to soutěž pro ta gymnázia.

Máte nějakého oblíbeného psychologa nebo politika? Který vás třeba inspiruje?

Jo. Psychologa nebo psychopata? Jo vy jste říkala politika.

No můžete i psychopata, jestli chcete.

Ne, ne. Třeba úzce spolupracuji s dětským psychologem ohledně smluv s rodiči, s panem Mertinem, vždycky jsem ho měl strašně rád. Miloval Matějíčka, to byla vývojová psychologie. Mým učitelem je profesor Smejkal, na Masarykově Univerzitě.  Tenkrát před revolucí, když jsem byl zdeptaný, jak to vypadá na té univerzitě. Byl tam pro mě takovým světlem jeden lehce zmatený asistent, vždycky pomalovaný od křídy a on to byl Vladimír Smejkal. Když přišla revoluce, tak se stal vedoucím katedry, protože to ohromně znal, ale za totality mohl být jen odborným asistentem. Z těch zahraničních to byl určitě Viktor Emanuel Frankl, Virginie Satirová, …

A máme pro vás poslední otázku, na kterou se ptáme každého u všech rozhovorů, protože jsme studentský časopis. Pamatujete si na nějakou historku ze studentského života?

Já si jednu pamatuji, takovou na závěr. Vždycky jsem sportoval. A tak jsem měl oblíbený předmět tělocvik a kupodivu matematiku. Na základní škole jsem měl jednu paní učitelku, kterou jsem měl odpoledne na matematické cvičení, kam jsem chodil. Mí spolužáci tu hodinu vždycky venku hráli fotbal. A ta paní učitelka říkala: „Hele, Pepo, ty jseš takovej rychlej, skoč mi do jídelny pro oběd“. A já jsem běžel kolem toho hřiště, kde se hrálo. A spočítal si, že když jsem tak rychlý, stihnu si ještě pět minut zahrát. A co nás nenapadlo, jako si z toho nosiče udělat branku. Potom, co se nestalo, jakože do toho nosiče někdo kopl, možná já. Teď se ten nosič rozlétl. Polívka byla jasná, ale byly zrovna ovocné meruňkové knedlíky, ty jsem sesbíral, byly tak různě obalené vším možným a přinesl jsem to zpátky. Paní učitelka zadala úlohu, pochválila, jak jsem rychlý, rozdělala si to a začala si je omývat u umyvadla. Měla úplně neoslazené ovocné knedlíky, které snědla.

Děkujeme moc za váš čas a za rozhovor!

Rádo se stalo.

Je už týden listopad a editorial nikde! No to je zajímavé!

A zrovna toho mám na úvodníkovém srdci tolik. Jinak řečeno – jedeme jako Jágr po ledě – buď se rozpohybujeme a dáme gól, anebo si zlomíme malíček. Tentokrát jsme dali gólů hned několik.

Zaprvé. Rozhovor s nedobytnými The Subways! To a sebevědomá aktivita našeho redaktora nám udělala rekordní čtenost, děkujeme! Koncert si Jarda strašně moc užil a co řekl o Charlotte, když přijel zpátky? „Ona byla taková roztomilá, vzal bych si ji domů, zabalil do deky a uvařil čajíček!“. Rozhovor určitě stojí za pochvalu a hlavně za přečtení! Za nedlouho si ho budete moct přečíst i v anglickém originále.

Zadruhé! Snad ještě tento týden se můžete těšit na jednu rozhovorovou bombu. Těžký kalibr. Neřeknu, koho že jsme to punklovsky vyzpovídali, jen naznačím… Museli jsme jet do matičky Prahy, slušně se obléct, nevypadat jako po flámu (což se nám moc nepovedlo) a projít bezpečnostním rámem…

Dále – 17. prosince se koná takové jedno velké haló – studenti si vymysleli, že jedny prošlapané střevíčky a bolavé hlavičky ročně nestačí, a proto máme První vánoční ples Gymnázia Boženy Němcové. Koná se na Střeláku a stojí to 150 peněz.

Takže přestaňte listopadově depresit, pusťte si Billyho Macka, uvařte si svařáček (nebo aspoň vlažňáček) a hlavně čtěte Punkl.cz!

Mějte se punklově!

Píše se rok 2084

Zprávy z domova: V našem malém státě na západě Spojených států evropských, zvaným Čechy, se ministrem školství a výchovy stává v pořadí již třetí zástupce generace Bátorů. Vnuk slavného vlastence Ladislava Bátory, Zdislav, poslanec politické strany Věci Soukromé, plánuje pokračovat v dráze svých předchůdců a v zásadě neměnit vůbec nic.

Devatenáctiletá Anička Dvořáková právě odmaturovala. V učebně nad tabulí visí tři fotografie – oplakávaného cara, jeho nástupce a Jardy Jágra s hokejkou. Anička si v ruce drží vlastnoručně (v osmi krocích) složenou židli. Je pyšná, krásně se vešla do slohového rámečku a ještě stihla složit židli. Je pyšná, protože zvládla trojčlenku, a tak nemusela maturovat z cizího jazyka. Anička je pyšná, všichni její spolužáci dosáhli stejných, úspěšných, čtyřiceti procent. Je pyšná také na svého syna Jardu, kterému jsou jen tři roky, a už hraje hokej. Její babička často pláče, to za jejích mladých let se podle osnov ve školách učila sexuální výchova. Dneska je každé druhé patnáctileté děvče těhotné nebo pohlavně nakažené. Slovo „kondom“ je ve škole zakázané.  Anička je pyšná, na základě výsledků státní maturity se o ní uchází prestižní Univerzita ve Starém Hrozenkově.

Kdysi, před maturitou, jsem měla ideály, vlastní názor a vůli. Dnes je mi 92 a opravdu nejsem pyšná. Je mi líto mé pravnučky Aničky.

Workcamp? Cože to?

Dobrovolnictví, tzv. „workcamp“ spočívá v tom, že se maká za jídlo a pití. Česká dobrovolnická agentura INEX (www.inexsda.cz) nabízí ročně stovky projektů po celém světě. Od pletí plevele na Islandu přes pobyty v Japonsku až po restaurátorské práce v jižním Španělsku. Můj výběr byl dost úzce zaměřený. Jen na anglicky mluvící země a práce pokud možno, aby mě bavila a abych se moc nepředřela. Našla jsem takový. Ve Velké Británii, ale moc jsem se jim nelíbila, tak odmítli mojí žádost. Agentura se ale zasnažila, poznala můj zájem opravdu někam vyjet a poslali mi jinou nabídku, již zmíněnou práci na dětském táboře. Řekla jsem si, no, je to Anglie a ostatní „nějak zvládnu“. Stejně jsem ale měla jakousi představu, která se konečnému výsledku podobala asi jen tím, že příroda v britském zapadákově musí být nádherná.

Cesty jsem se bála asi nejvíc. Přeci jen s mými sklony ztrácet se i v naprosto známém prostředí jsem si nepřipadala příliš sebejistě. K tomu všemu jsem letěla letadlem a na lítání zrovna nejsem zvyklá, vlastně ani moc uzpůsobená. Jsem prostě radši svýma nohama pevně na zemi. Zvlášť když jsem letěla menší společností, když jsem se podívala z okna na gatu (kupodivu na první pokus správně trefeným) na éro, vypadalo jako modýlek na hraní. Ovšem to nikomu nebránilo naplnit letadlo k prasknutí, hlavně malými dětmi. Ty mě vlastně provázely naprosto celým pobytem v UK.  Nejen oni. Také naši romští spoluobčané. Do anglického Newcastlu cestovala i velmi rozrostlá rodina, z nichž vedle mě v letadle sedělo několik malých dětí. Divila jsem se, i když mi místní později vyprávěli, že u nich je teď opravdu hodně Romů. Až jsem je opravdu potkala. V obchodním centru. A hádejte co. Mluvili česky.

Workcamp se konal v malém městečku Stanley poblíž většího Newcastlu. Cesta se skládala z několika dopravních prostředků, čísel, tras, časů, přespání v hostelu a tak podobně. Pro mě lahoda. Tím větší překvapení bylo, že jsem na první pokus trefila všechno. Tedy až na jedno přejetí stanice metra, které jsem ale zvládla s přehledem a bolavými zády z krosny. V hostelu jsem přišla poprvé do kontaktu se severoanglickým dialektem. Nerozuměla jsem ani slovo. A ještě na mě koukali jako na blázna, když jsem svojí naučenou školní angličtinou slušně zdravila „hello“ a „bye“ a dostalo se mi jejich „hajáá“ a „hajdéé“.

Ve Stanley se nás sešlo hodně dobrovolníků z celého světa (Korejka, Korejec, dvě Italky a Ital, dvě Španělky a Španěl, čtyři Francouzky, Němka, dvě Češky a dva Skoťáci).
Dám vám opět nahlédnout do mého cestovního deníčku. Dodám informace, kde budou třeba.

21.7.
- let
- prvního koně vidím hned, když vylezu z letištní haly
- sympaťák na recepci, nerozumím ani slovo

22.7.
- přesun do Stanley – inteligentní pracovníci bus station (jeden mě poslal na nástupiště B, ten u béčka na H – ano, byly na úplně druhé straně nádraží)
-smrad spolujezdce
- všichni jsou nice, ale rozumím asi jako kdyby na mě mluvili arabsky, avšak všechno velmi kvalitně odkývám
- cizinecká Aj – lahoda pro moje sebevědomí
- jíme asi tunu špaget od Francouzek
- Italka mluví italsky, občas francouzsky, Francouzky zkouší Aj, ale zní to jako Fj, Španělé to samé, Korejec si nechá říkat „Es“, Korejka studuje design, Němka je sympatická a hraje na housle

23.7.
- musím objevit teplou sprchu, br…
- I’ll see…
- není jim rozumět
- první návštěva „pub“- pivo dobrý, kapela dobrá, všichni umí neuvěřitelnou spoustu picích her…
- noc chladná, lehátko vrzavé, krční páteř bolavá, brr…

K tomu musím trochu popsat podmínky, ve kterých jsme tam dva týdny žili. Ve Stanley mají Youth Centre, prostě taková veliká budova, do které se chodí vyžívat místní děti. Ta se skládá z velké tělocvičny a několika menších místností na kreslení a tak dále. Měli jsme tam k dispozici i kuchyň, kde jsme si museli sami připravovat večeři. Byli jsme rozdělení do skupinek. Když měla skupina službu, připravovala večeři pro všechny ostatní, včetně nákupu v supermarketu. Jídlo jsem si strašně užívala a asi všichni se mnou. Italové dělali tiramisu, Francouzky čokoládové fondue, Španělé cheescake a já obří hrnec bramboračky (:)). Spali jsme ve spacáku na kempovém lehátku, všude, kde jsme chtěli. Žádné vyhrazené místo pro spaní nebylo. Spát se šlo tehdy, když šlo spát více lidí. Což ztmavilo mé už tak děsivé kruhy pod očima do šedo – fialových odstínů. Tašky, krosny a kufry jsme mohli mít jen v jedné místůstce pět na pět metrů. Měli jsme je tam všechny holky, kluci byli vedle (Británie neasi…). Jenže v místnosti byly naneštěstí i sprchy a záchod pro všechny. Samozřejmě, že během několika dnů tam bylo nedýchatelno a všechno oblečení bylo navlhle smrduté. Whatever.

24.7.
- Newcastle!
- nic moc se neděje, svítí sluníčko!
- Korejec je prostě „cool“ a „funny“
- lidi docela v pohodě, Němka trochu divná, Italka trochu arogantní, Španěl namachrovanej a slizkej uáá, Francouzky víceméně fajn

25.7.
- KIDS!
- pětiletý smradi…

26.7.
- bouchací hra (pointa hry je taková, že se asi minutu říká jakási básnička, během níž se vybere pět dětí, po skončení básničky se zbývajících padesát dětí vrhne na chudáky uprostřed a začnou je mlátit… crazy british people)

27.7.
…

Zde zápisky končí. Ani trocha večerní energie ani času na to, dělat si poznámky.

Pro upřesnění. Dětí bylo dohromady přes 200. Rozdělené byly na 4 skupiny. Já vyfasovala tu s těmi nejmladšími, tudíž 5-7 let. Taková skupinka 70 roztomilých malých Angličánků! Tak taková myšlenka mi vydržela asi hodinu. Bylo nás na ně asi 9. Úplně blbá blondýna, gay a tři čtrnáctiletý holky a čtyři dobrovolníci ze světa. Všichni jsme přijeli s tím, že budeme vytvářet program pro děti, budeme se zapojovat, že to bude fajn. Výsledek? 14 dní jsem nedělala nic jiného, než každých dvacet minut vodila malý růžový holčičky na záchod, když spadly a plakaly, foukala jsem bebíčka a dělala, že jim rozumím každé slovo a hledala ztracené taštičky na obědy, bundičky, peněženky, svetříky a já nevím co ještě. Místňáci s námi vůbec nekomunikovali, nepamatovali si naše jména a absolutně nás nezapojovali do chodu dne. Byli jsme tam prakticky jen jako poskoci pro všechno a pro „supervising“ dětí během svačin, oběda, na výletech u moře a na farmě. Bylo to celkem vyčerpávající. Ještě že bylo pár opravdových zlatíček mezi dětmi a ty dost vynahrazovaly děsivou organizaci ze strany místních.

Britský konzervatismus je zvláštní věc. Kupodivu jim to nějak funguje, ale ozkoušet si na vlastní kůži jejich zvláštní zákazy a pravidla, na kterých dost vážně a přísně setrvávají, bylo poučné. Nejen pro mě. Ve skupině mezinárodních dobrovolníků jsme na to měli prakticky stejný názor. To mě udržovalo při zdravém rozumu, tam jsme se opravdu sešli výborně. Naše oblíbená věta byla „you’re not allowed to do anything“, což popisovalo vlastně všechno.

Moje celkové poznatky:
Angličani jsou příšerně obézní a není se čemu divit, cpou se jen brambůrkami a pijí sladký limonády.
Britské dítě si může spálit zádíčka při 18 stupních u moře, pod mrakem, kde se všichni nebritové klepali ve svetrech.
Když vám Skot řekne „what’s the crack?“ odpovězte „Not much“.
Když vám Brit na otázku, co tak dělá ve volném čase, odpoví „pop“, nemyslí tím, že poslouchá Britney Spears, ale že chodí do hospody na pivo.
Už nikdy nechci vidět růžovou obědovou taštičku Hello Kitty.
A vůbec, děti jsou umatlaný, smradlavý, otravný, rozmazlený a občas k sežrání J.

Dobrovolnictví je neuvěřitelná zkušenost. Donutí to mluvit cizím jazykem a postarat se o sebe (i druhé). Ovšem práce s dětmi je jen pro opravdu motivované jedince. Já třeba příště určitě pojedu, ale jistojistě někam na míle daleko od dětí! I ten plevel už zní celkem přitažlivě…

Ano, něco takového mi proběhlo hlavou při mém dnešním probuzení. Nenastalo doma v posteli, jak se tak občas většina probouzí. U mě nastalo přesně v 7:35 a nějaký drobný, před třídní šatnou. Po krásných dlouhých letech se tam objevila ta nejděsivější cedulka ze všech „Sexta A“. A je to tu. Vstoupili jsme do maturitního ročníku, jupitý!

Trošku jsme proflákali srpen, ale, ruku na srdce, kdo ho neproflákal? Takže jste nám určitě mile rádi trochu klidu poskytli a teď plnou parou…vpřed!

Škola se nám rozjela. Čekám, který z tělocvikářů bude první a nechá svoje ratolesti šplhat po lešení. Popřípadě kterého primána (ehm sextána?) napadne, že je to nejjednodušší cesta ven. Také máme pár zbrusu nových a čerstvých přírůstků do rodu učitelského po loňských šarádách. Jsem zvědavá, jak se zařadí no kolektivu, chtělo by to asi přinést nějaký ten chlebíček…

A co nás čeká v jistojistě sluncem prozářeném září? Tak určitě to budou Tylovky 16. a týden před nimi zahřívací kolo (www.tylovaleta.cz) . Příští týden nám odjíždí třetí ročníky sportovat, takže si to šplhání na lešení ještě o týden posuneme. 15. 9. se v dolní tělocvičně koná burza učebnic, to je jistě společenská událost roku, ples hadr!

Stále platí výzva s hledáním nových členů redakce Punklu! Nebojte se nás. My zase tak moc nekoušeme. Se začátkem školního roku je vlastně ideální doba začít. J Kdybyste měli zájem, napište nám, přijďte za námi, jestli nevíte, kdo jsme, někoho se zeptejte a my budeme moc rádi.

Mějte se punklově!

S televizním programem se rozlučte. V létě se totiž naše tuzemské televizní stanice rozhodli diváka zničit reprízami těch největších stupidit, které vyplodili za své existence. Vlastně jediným osamělým ostrůvkem v moři nevkusných televizních plivanců byl film, považovaný za nejlepší všech dob. Ne, nemluvím o Titanicu, který byl také na výběr, společně se surfujícími tučňáky (depresivní výběr). Mluvím o pohádce jménem Forrest, Forrest Gump. Nepředpokládám, že jste ten film neviděli, podle mě jednoduše patří do základů pořádného filmového fandy. Protože život je jako bonboniéra…

Jenže potom auvajs. Nic. Když se nechcete ponořit a už nevynořit ze závislosti na dokonale blbých seriálech, dojde na váš osobní výběr. Studováním csfd.cz a žebříčků nejlepších filmů vlastně zjistíte, že nechcete koukat na dramata z věznic, či na všechny ty filmy, kde září (jinak opravdu skvělá) Meryl Streep, když to není Mamma Mia! (což nechápu proč, ale mezi nejlepší filmy nepatří) nebo Jack Nicholson se svými přelety. Chcete všem těm bacilům v krku ukázat, že jste naprosto v pohodě. Co na ně platí?

Začněte s Ellen Page. Kupodivu ale ne s Počátkem, který kraloval loňskému létu. Pusťte si Juno. Komedie z roku 2007 byla prý natočená za pouhých 31 dní a vy máte po shlédnutí filmu tři myšlenky.  Za prvé, strašně moc chcete telefon ve tvaru hamburgeru. Za druhé, máte chuť vytáhnout starou flanelku a za třetí, jste strašně rádi, že vám není šestnáct a nejste těhotní.

A teď je čas na totální odšťavnění. Všechny ty hnusný bacily dostat ven. Plakejte. Jak nejefektivněji? Společně s mou další oblíbenou dámou světové kinematografie. Hilary Swank. Opět ale ne s jejím neslavnějším boxovacím Million Dollar Baby (který tedy ale také stojí za to). Tentokrát se nechte unášet na romantické vlně. P.S. Miluji Tě. Slečny neuvidí pro samé slzy a pánové budou smutní nad tím, proč nejsou krásní irští muzikanti. Obojí dohromady je romanticky dramatický snímek z roku 2007 (plodný rok?) s kvalitní muzikou, herci a i když s trochu za vlasy přitaženou zápletkou, stejně naprosto krásný.

Po proplakané romantice si dejte svačinu. Protože je čas na výlet. A nejlépe Vzhůru do oblak! Na animáky jsem nikdy nebyla. Nějak jsem nikdy neobjevila to kouzlo, které se všem tak moc líbí. Jako dítě jsem spíš milovala Amélii z Montmartru a Star Wars. Avšak tenhle animák doporučuji i těm nejzarytějším drama-krimi-thriller divákům. Vždyť má i Oscara! Nedivím se. Obraz, kde starý pán, vdovec, vzlétne s milióny nafouknutými balónky přivázanými na komín s celým domem do Jižní Ameriky, aby své zemřelé manželce splnil sen bydlet u vodopádů, vás nutí k úsměvu. Další smích vám prostě musí vyloudit mluvící psi. Zejména pes Dug.

A na co je angína taky docela dobrá? Za normálního prázdninového provozu byste se určitě nestihli znovu podívat na první část sedmičky pana Pottera, jejíž druhá půlka jde do kin už příští týden! Ideální chvíle.

Ukončím to ještě tipem na film, který má jít do kin koncem července. Jmenuji se Oliver Tate jistě potěší všechny, kteří alespoň trochu rádi Britské ostrovy a jejich kulturu.

Už jste zdraví? Já ještě bohužel ne, takže příště třeba s tipy na knížky a novou muziku, co vy na to?

Prázdniny? Nuda! Vážně jste se na ně těšili už od září? No nedělejte si ze mě vůbec srandu. Koho baví jen se flákat, marnit a ztrácet drahocenný čas, který můžete proležet v knihách a trávit psaním zábavných seminárních prací?! Teď jsem sama sebe přesvědčila, že se vám vůbec nedivím. Ano! Ať žijí dva naprosto proležené, projedené, propité, pronicnedělané, prosmáté a prosluněné dva měsíce!

Ale my se zase tak moc flákat nebudeme. Naštěstí pro vás! Zítra startuje megaobřísuperhustokrutojánevímjaký hudební festival, který má tu čest konat se v krásném Hradci Králové. A protože naše superfotografka slečna Ester bude vlastnit VIP páseček, můžeme se těšit na kořeněné fotky i reportáže.

Přes prázdniny tedy Punkl tentokrát jede rychlostí blesku! Nezlobte se na nás, když bude sem tam nějaká větší pauza, ale budeme se snažit obohacovat vás alespoň pravidelnými facebook statusy. A jestliže VY budete mít nějaký tip, kam se o prázdninách podívat, ať už kamkoliv, napište nám! Můžeme tam vyrazit a něco umělecky – novinářského z toho zplodit. J

Děkujeme za vaši přízeň v tomto velmi perném školním roce! Jen díky vám se Punkl.cz mohl stát školním časopisem roku a jen s vaší podporou bude fungovat dál. J

Užijte si léto a mějte se punklově!

Měly by. Tragikomedie s Drábkovým rukopisem, ale úplně jiná než obvykle, je podle mě zaslouženým vrcholem celé sezóny. Autor trochu opouští od bláznivých obřích barevných převleků langust a jiných havětí. Přízemní ale jistě nezůstane, absurdno zachovává neodpustitelný ibalginově růžový převlek superhrdiny, ale tentokrát jde více do hloubky jednotlivým charakterům. Tři sestry po smrti svých rodičů žijí v jednom domě. Nejstarší (Pavla Tomicová) se nehne z postele, protože pro svou obrovskou obezitu nemůže chodit a jen sleduje filmy (nečekaně i Čokoládu s překrásnou Juliette Binoche). Prostřední (Isabela Smečková Bencová) jako jediná chodí do práce a vytrvale se stará o své sestry. Nejmladší (Pavlína Štorková) je roztomilý cáklý diblík, který si patlá barvami sádrové surikaty a na otázku: „Ty jsi buddhistka?“, odpovídá: „Já jsem všechno“.  Všechny tři herečky předvádějí neuvěřitelné herecké výkony, věříte jim každé slovo, každý pohyb i každý škleb.

Svěží divadelní kus, který se náramně trefil do období klíčícího léta. Emoce jsou poskládány přesně tak, jak by to v hrách mělo být. Chvíli se neudržíte a brečíte smíchy na celé kolo, za chvíli už vám tuhne krev v žilách a vy jen musíte přemýšlet, zda být, či nebýt. To celé je provázané songem Nino Ferera – Les cornichons („Okurky“), po kterém ještě týden budete trhat hlavou a pobrukovat si hlavní téma do rytmu.

Po loňských Ještěrech tu podle mě máme další drábkovinu, která zanedlouho zlidoví. Nenechte si Jedlíky za žádnou cenu ujít! Do konce sezóny nezbývá mnoho času. Za pár dní už tu máme celý rok očekávaný divadelní festival. Ponocování v uličkách historického centra Hradce dostane drsné chlápky, náhodné divadelní fandy a možná pandy.  Pořádně regenerujte, jděte třeba na horkou/ledovou čokoládu, zblajzněte sladko – sladkou tyčinku, završte to třeba zajíčkem od Velikonoc a hlavně si kupte lístky na Jedlíky čokolády a mějte se fajn.