USA, 2009, 123 min
Režie: Nora Ephron
Hrají: Meryl Streep, Amy Adams, Jane Lynch, Vanessa Ferlito, Mary Lynn Rajskub, Stanley Tucci, Dave Annable, Chris Messina, Lindsay Felton, Marceline Hugot, Catherine Haena Kim, Helen Carey

Francie, rok 1949 a Julia Child. Queens, New York, rok 2002 a Julie Powell.

Zprvu dvojice, kterou nemůže nic spojovat – jen možná podobné jméno. Tuhle prvotní myšlenku ale nabourá plán Julie Powell, která se jednoho dne rozhodne uvařit všechny recepty z kuchařky „Mastering The Art Of French Cooking“, kterou roku 1961 napsala Julia Child. Uvařit. Všech 524 receptů. Za pouhý rok. Ale vraťme se trošku zpět.

Samotný děj se vzájemně prolíná a ve světě obou žen můžeme pozorovat podobnosti. Julia Child má skvělého manžela, je zajištěná, ale pořád jí v životě něco chybí a nechce jen tak nic nedělat. Nejprve hledá uplatnění v kloboučnictví, v kurzu bridge, ale postupně jí dojde, že pravou vášní pro ni je jen a jen jídlo. Proto se zapíše do profesionálního kurzu vaření a postupně se vypracuje a rozhodne sepsat knihu receptů. V roce 2002 se setkáváme s Julie Powell, kterou její práce rozhodně nenaplňuje a cítí, že si potřebuje vytvořit svůj svět, do kterého by utekla po celém dni. Něco, v čem by konečně našla samu sebe. Proto založí blog, kam bude psát o každém uvařeném jídle, otevře slavnou knihu receptů a pustí se do vaření. Čeká ji rok plný výkyvů, zklamání, radostí a touhy jít dál a konečně jednou něco dotáhnout do konce. Stejně jako u svého vzoru má i Julie Powell manžela, který je jí oporou. Celý plán je pro ni ale velkým riskem o nervy své drahé polovičky i celé své manželství.

Film, který je založen na dvou pravdivých příbězích, je zajímavý. Pokud hledáte oddechovku na klidný večer, tak by se tohle asi svým účinkem neminulo. Líbil se mi scénář a celkový výstup působil velmi kladně. Za herecké výkony není asi potřeba zmiňovat Meryl Strepp (prostě to umí). Chci říct, že se mi líbila Amy Adams, která působí přirozeně, nepřesahuje svůj charaker a jednoduše jsem jí všechno zbaštila i s navijákem. Snímek se asi těžko může řadit mezi filmové trháky, ale celkově rozhodně příjemný dojem.

Takže. Bon Appétit!

USA, 2009, 95 min
Režie: Marc Webb
Scénář: Scott Neustadter, Michael H. Weber
Hrají: Joseph Gordon-Levitt, Zooey Deschanel, Patricia Belcher, Chloe Moretz, Yvette Nicole Brown, Clark Gregg, Matthew Gray Gubler

S úvodními titulky a prvními scénami filmu se mi v hlavě prohnalo něco jako: „Sakra…“. Došlo mi totiž, že to bude pěkně tvrdý oříšek na hodnocení, protože jsem si ten film zamilovala.

Žánrově by se tenhle filmový kousek měl řadit mezi romantické drama/komedii, ale neškatulkujte si to hned mezi klasické americké slaďáky, osobně bych film přirovnávala spíše k francouzské Amelii z Montmartru. Název může být možná zavádějící a chápán dvěma způsoby. Děj se nevztahuje k počasí, nýbrž se točí okolo hlavní hrdinky Summer, kterou potká Tom. Oba jsou rozdílné nátury. Zatímco Tom věří na pravou lásku, na kterou čeká a ke které celý jeho život vlastně směřuje, Summer na nic takového nevěří a celkově se k nikomu nechce vázat. Film nám ukáže 500 dní, které budeme sledovat tak, jak šly za sebou, ale i na přeskáčku. Zavede nás do zákoutí zamilované duše, zmatenosti, co se lásky týče, pocitů okolo toho všeho a jako na houpačce budeme mít možnost sledovat rozporné názory ústřední dvojice.

Musím říct, že mě samotnou překvapila originalita filmu a částečná reálnost, kterou jsem z filmu vycítila. Charaktery postav jsou nastaveny tak, že se do nich divák může vcítit a situace jakbysmet. Pojetí filmu podobnému diářovým zápiskům (vývoj vztahu rozdělen do 500 dní) přispívá i k tomu, aby divák mohl vidět Summer a Toma (ale třeba i sám sebe) ve fázi, kdy ještě růžové brýle pevně sedí na kořeni nosu a kontrastně i ve chvílích, kdy už volným tempem kloužou směrem dolů. Krásné herecké výkony, skvěle napsaný scénář a celá režie a pojetí nejen filmu, ale i příběhu, který se může zdát netradiční, ale zároveň zavání reálnou všedností. A to všechno je podkresleno parádně sestaveným výběrem hudby. Ptám se jen – co víc si přát?

Tradičně jsou ke hře připojené semináře, jenž jsou jako obvykle rozděleny na pět úseků. Právě u nich jsem měla menší pochybnosti, jiné semináře byly už zajímavější, poutavější a nápaditější. Zaváhání ale mizí s prvním úderem tónu ze Smetanovy (alias pana Podmáslí) symfonické básně Má vlast a začátkem hry.

Vracíme se do období první světové války a větší část představení se točí okolo sestavení šestičlenné komise v českém nebi, kde se objeví slavné osobnosti české historie (od praotce Čecha, babičky Boženy Němcové, po Karla Havlíčka Borovského). V samotném závěru proběhne volba budoucího krále české země. Ale o obsahu hry už dost. Je potřeba zmínit, že člověk by měl mít minimálně základní přehled v českých dějinách a také v dílech významných osobností, protože většina narážek a replik by jinak vyzněla naprosto hluše.

U mluveného slova se jako problém může jevit prvotní zmatenost a neschopnost zapamatovat si, který hlas ztvárňuje tu a tu postavu. S tímhle menším zádrhelem bych ale nepočítala u divadelního představení, kde tu pravou tvář všem charakterům dodávají barvité kostýmy. Hra na mě ještě zapůsobila dojmem, že všem hercům seděly jejich charaktery na míru. Osobně mě naprosto okouzlila postava neotesaného pohana praotce Čecha v podání Jana Hraběty.

Na jednu stranu musím říct, že je škoda, že hodnotím pouze mluvené slovo, ale na druhou? Vážně to stojí za to, tudíž neváhejte, nastražte uši a směle do toho!

Jak jste na tom vy? Měli jste možnost hru slyšet nebo dokonce vidět? Co vy na to? Jaký máte názor? Zklamala vás hra v něčem, nebo naopak splnila všechna vaše očekávání?