Sama jsem si tuhle práci (ač ne zcela dobrovolně) zkusila. Ze začátku jsem si myslela, že to nakonec nebude tak hrozné. Není to dlouhodobá práce, finanční odměna také není zrovna nejhorší, a přece jedno číslo popisné stihnu vyřídit za chvilku. Tento předpoklad se však ukázal býti velkým omylem. Je totiž začátek března a večer není moc teplo. V rukou třímáte formuláře, tužku, občanku, teploty klesají k nule a to je opravdu málo. Navíc distribuce začíná ve čtyři hodiny odpoledne a okolo šesté se začíná smrákat. Výsledný efekt je, že stojíte před domem, klepete se zimou, na nic nevidíte a můžete akorát doufat, že člověk, který si vše přijde přebrat, bude aspoň trošku milý a vstřícný. Ta radost, když vám nabídne, abyste vše šli vyřešit do chodby, předsíně, či něčeho podobného, kde je aspoň víc než deset stupňů nad nulou, se nedá slovy ani vyjádřit. Ne vždy však na takové lidi natrefíte a někdy je opravdu těžké je přesvědčit, že to celé není úplně k ničemu, a že je potřeba formuláře vyplnit. Čas od času toto přesvědčování trvá třeba i dvacet minut, a když si domy rozplánujete po pěti minutách, tak to, ať chcete nebo ne, všechno prostě nestihnete. Nabíráte skluz, roznášet se může jen do osmi, takže nějaké domy obejít nestihnete a už se to valí před vámi. Musíte zbytek naplánovat na jindy a vměstnat to už do předem připraveného plánu, což není zrovna jednoduché. Po osmé hodině hurá na poštu, odevzdat zbylé formuláře, předat záznamy a jen doufáte, že dnes už tam nebudete čekat hodinu, než si formuláře někdo převezme. O půl jedenácté jste doma jako na koni, sednete si k sešitu fyziky, nebo něčeho podobného, a snažíte se do té hlavy něco nacpat. V jednu ráno zjistíte, že to nejde, jdete spát a zdají se vám noční můry o tom, jak jste špatně vyplnil tohleto či tamto. A tak to jde pořád dokola.

Zkrátka, práce sčítacího komisaře je velmi náročná. V některých sčítacích obvodech jsou i ubytovny, ve kterých žijí různé etnické menšiny. Tam by se měl člověk vydat sám napospas osudu vyzbrojen jedině pepřovým sprejem. Není to žádná sranda. Zvláště pokud si myslíte, že budete běhat s haldou papírů po Hradci, k tomu levou zadní zvládnete školu, ostatní bohulibé záliby, a ještě v pátek zasloužené pivo. Pro mě byla jediným vyústěním celé situace výpověď. Stres opadl, najednou mám spoustu času a jen tiše trpím za ty, kteří to ještě nevzdali a bojují dál. Takže vás vyzývám – buďte milí! Oni si to opravdu zaslouží!

Následující rozhovory jsem dělala ještě před zveřejněním výsledků, takže dotazovaní nevěděli, zda generálku úspěšně složili, či nikoliv. Vyrazila jsem tedy za čtvrtými ročníky, odchytila dva studenty, položila jim stejné otázky a zjistila, jak si vedli!

První studentkou je Karolína Pláničková ze 4. A:

Jaký byl tvůj názor na státní maturity ještě před generálkou?

Záporný. Já jsem vždycky byla proti tomu. Radši bych dělala školní maturitu. Nelíbí se mi, jak je to udělaný, ten celý systém a všechno, co tam je.

A tvůj názor se po generálce změnil?

Ne, protože mám psát slohovou práci jen z 250 slov, což mi přijde špatný. Prostě mi přijde, že ministr školství tím chtěl zvýšit úroveň vzdělání, ale jde to spíš dolů. Akorát angličtina mi přišla docela dobrá. I když na tu slohovku bych dala také víc slov.

Mluvili s vámi profesoři o generálkách? Řekli vám, co vás čeká?

Mluvili o tom s náma, ale i oni byli hodně neinformovaní, takže nám řekli to, co věděli. A to co nevěděli, jsme my také nevěděli. Všechno jsme se vlastně dozvěděli až v ten den. Přišlo mi, že jsou neinformovaní všichni.

A co samotná generálka? Měla jsi nějaké problémy? Překvapilo tě něco?

Ani ne, nějak jsem to očekávala. Měla jsem vyšší úroveň češtiny a bylo to spíš dělaný tak, že to zadání bylo napsaný strašně složitě. Možná by to nebylo tak těžký, kdybychom tomu porozuměli. Třeba mě tam překvapily některý výrazy. To mě zarazilo.

Zdálo se ti absolvování generálky přínosné?

Jo, to určitě. Aspoň to nebudu dělat na poprvé naostro. Budu vědět, jak to asi bude vypadat.

A jaké předměty sis pro generálku zvolila?

Angličtinu a češtinu. Oboje vyšší úroveň. Ale češtinu si pak dám asi nižší, protože profesoři nám říkají, že to ani nebudeme potřebovat na ty vysoké školy, tak asi zvolím lehčí variantu.

Po zveřejnění výsledků jsem se Karolíny ještě zeptala, jak to vidí teď.

Nejvíc smutné je, že vlastně většina udělala maturitu, aniž by se na to podívala. Předtím bych z češtiny spíš bez učení propadla.

Dalším „dobrovolníkem“ byl Ondra Pavel, taktéž ze 4. A:

Jaký jsi měl názor na státní maturity před generálkou?

Asi takový, že to pro nás bude výhoda a čekal jsem od toho, že pro nás ta maturita bude lehčí. A taky byla, myslím. Ale zase třeba pro učňáky to moc velká výhoda nebude.

A změnil se tvůj názor po generálce?

Ne, nezměnil.

Mluvili s vámi profesoři o generálkách? Řekli vám, co vás čeká?

Informovaní jsme byli dost, si myslím.

A co samotná generálka? Měl jsi problémy?

Ani ne, většinou jsem to čekal. Měl jsem vyšší úroveň a nebylo to zase nějak překvapivě těžký. Dalo se to zvládnout.

Byla pro tebe generálka přínosem?

Určitě. Aspoň jsem si vyzkoušel, jak to bude vypadat a jak to probíhá.

Jaké jsi měl předměty?

Češtinu, matiku a angličtinu. Všechno vyšší úroveň.

Takže – studenti našeho ústavu si generálky vyzkoušeli, povětšinou zvládli levou zadní, ale co chudáci studenti Tyla? Generálky se na jejich škole nekonaly. Zajímalo mě, proč tomu tak bylo, a tak jsem zvolila cestu nejspolehlivější – zeptala jsem se samotného pana ředitele Roberta Nováka.

Proč se Gymnázium J. K. Tyla generálních státních maturit nezúčastnilo?

Naše gymnázium se generálek nezúčastnilo zejména proto, že to byla zkouška pro CERMAT, nikoli pro studenty, ač to všichni původně tvrdili. Nejeví se mi seriózní, aby studenti byli testováni z látky, kterou neprobírali. Se studentskou radou školy byla neúčast na MAGu 2010 projednána a s neúčastí vyslovila souhlas. Navíc jsme se účastnili testování VEKTOR,
které pro porovnání výsledků jednotlivým žákům postačuje.

A jaký je Váš osobní názor na státní maturity?

Současnou podobu maturit zásadně odmítám z mnoha důvodů (legislativních, organizačních i pedagogických). Jako nejvážnější považuji to, že nesplňuje základní cíl, pro který byla vyvíjena. Neumožní zvýšit objektivitu, a zejména srovnatelnost mezi školami. V testové části státních maturit jsou zásadním problémem dvě úrovně, které neumožní porovnat všechny studenty, a zejména shodné testování různých typů škol (pro gymply jednoduché X pro učnáky téměř neřešitelné). To se projevilo i u generálek (33% neúspěšných – drtivá menšina z gymplů).

V písemkách hodnotí práci pouze jeden hodnotitel, a to navíc ze školy, odkud pochází žák. Pochopitelně, že učitel na učňáku bude mít jiné nároky než učitel na gymplu. Hodnocení bude odpovídat škole, a ne nějakému republikovému standardu.

U ústních zkoušek si školy prakticky samy vytvářejí otázky (na každé škole budou jiné) a opět je hodnotí pouze učitelé z dané školy.

Co se tedy změní oproti současné podobě? Nic, pouze přibude práce, papírování a organizačních problémů. Sníží se počet dní, kdy se bude moci normálně učit. Lidé z ministerstva a CERMATu vyrobili Potěmkinovu vesnici za nehorázně vysokou cenu a snaží se nás přesvědčit, jak je to super, aby cenu obhájili…

Tak v tom máme jasno. Letošním maturantům budu držet pěsti a doufat, že na jaře nám, třeťákům, předají své zkušenosti. A příští rok zase budeme předávat zkušenosti my… a pořád dokola, dokud někomu nedojde, že je to celé nějaké prapodivné…

Sraz všech účastníků zájezdu byl ve čtvrtek 16. 9. u školy v 15:00. Já osobně z domu vyjela až skoro ve čtvrt, ale všechno jsem stihla. Když se odevzdávaly peníze na vstupy, sebevědomě jsem otevřela peněženku a v tu chvíli mi došlo, kde vlastně všechny moje peníze jsou. Ano, zůstaly doma na stole. Když jsem v 15:45 dorazila zpátky k autobusu, všichni čekali jen mě. Skutečně jsem se představila hezky. Když jsme tedy všichni měli všechno, po pár nehezkých poznámkách na moji osobu jsme vyrazili na dlouho cestu do jižní Francie, konkrétněji do Provence. Cesta byla opravdu namáhavá. Zpestření pro mě a moji spolusedící byli dva nejmenovaní kluci za námi, kteří skoro nezavřeli pusu, celý pobyt vyprávěli tři stejné vtipy a po cestě zkoušeli, kolik nacpou do pusy bonbónů (můžu prozradit, že vítěz jich zvládl v puse udržet asi dvanáct, ale nebyly to malé bonbóny, nýbrž bonbóny marshmallow). Opravdu jsme se neměli čas nudit. Naší první zastávkou bylo město Nimes, kde jsme chtěli navštívit místní amfiteátr, ale uvnitř právěprobíhaly býčí zápasy a vstupenka byla asi o pouhých 25 euro dražší. Shodli jsme se, že asi nemusíme vidět všechno. Následně jsme dostali plánek města a ti, kteří chtěli, šli navštívit Jardins de La Fontaine. Sluníčko svítilo a bylo tam opravdu krásně. Rostlo tu snad všechno od jírovců až po palmy. Někteří pomatenci se rozhodli, že najdou pandy, které tam někde určitě musí žít, avšak k jejich smůle a mému duševnímu zdraví je nenašli. Smutek na jejich tvářích se snad ani nedá vyjádřit. Po krátkém rozchodu jsme opět nasedli do autobusu a vydali se k slavnému akvaduktu. Všichni si ho párkrát vyfotili a šli házet žabky dolů k vodě. Upřímně nechápu, jaktože se jim ty kamínky odrážely tolikrát. Tentokrát jsem byla smutná já. Další zastávkou byl Avignon, kde jsme se ubytovali a následně jsme měli navštívit historické centrum. Když jsme se venku sešli,  pan průvodce, nadále už jen Karel, oznámil, že do centra je to daleko a proto půjdeme do Carrefouru. Někdo vykřikl: „Jó, jdeme do Káru na bezednej!“ Po všeobecném uklidnění jsme vyrazili nakoupit. Po návratu jsme se vysprchovali, vyčůrali, pomodlili a šli spát. Teda aspoň tak by to naše vedení chtělo. Asi si domyslíte, jak to vypadalo ve skutečnosti…

Snídaně v sedm a za chvíli odjezd. Ráno jsme tedy dojeli blíž k centru a navštívili jsme ho. Viděli jsme slavný Pont d´Avignon. Sur le pont d´Avignon on y danse, on y danse… nemohla jsem se toho zbavit. A našla jsem sloup, na kterém byla samolepka – ale ne obyčejná samolepka, bylo na ní napsáno Liberec! Další cestu vám nepopíšu, jelikož jsem spala. Většinu času v autobuse jsem vlastně spala. Probudila jsem se ve městě Arles. Opět jsme dostali mapičku a vyrazili k amfiteátru. Tentokrát jsme měli štěstí. Následoval další, ale už o něco menší a rozpadlejší. Rozchod jsme dostali poblíž velkého trhu, kde to vonělo rozličnými vůněmi. U každého stánku jinak. Chudák můj žaludek se těšil do autobusu na den staré toasty. Naše další zastávka bylo město Aix-en Provence, kde jsme dostali rozchod na místní pěší zóně s velkým počtem obchodů a krámečků. Francouzi jsou opravdu zvláštní, většina jich kouří a jejich auta nemají skoro jinou barvu než bílou, černou a stříbrnou. Občas projelo i auto červené, myslím, že jsem spatřila i auto modré. A pak to přišlo. Port Grimaud a Saint Tropez ve mně vzbudily opravdovou závist. Port Grimaud je víceméně uměle vytvořené město na způsob Benátek. Prohlídka lodí ve mně vzbudila otázku, proč jsem se nenarodila tady a nemám nádherný domek a za ním luxusní jachtu. Doufám, že tam mám nějakého utajeného příbuzného, který mi brzy odkáže všechno své jmění. Dokonce jsem si onen dům vybrala a teď jen čekám. Někdo při cestě do autobusu prohlásil, že když si tady někdo kupuje auto, tak v základní výbavě určitě nechybí přívěs na jachtu. Ani bych se tomu nedivila. Když jsem spatřila autobus, chtělo se mi brečet. Jeden z nás dokonce skoro odmítl nastoupit a tvrdil, že čeká na svoji limuzínu. Nakonec jsme opravdu všichni nasedli a jeli vstříc Saint Tropez. Mysleli jsme, že už to horší být nemůže. Omyl. Jedna jachta byla větší než druhá. Na každé stál opálený mladík v plavkách a leštil nádherný a bezchybný povrch těmto plavacím palácům. Se slzami v očích jsme nastoupili a proklínali svoje rodiče, že nevědí, kde mají žít. V autobuse jsme se dozvěděli, že všechny naše vstupenky byly levné, jelikož jsme dostali slevu pro dvanáctileté děti. Byla to výhodná cena tři eura, jak jsme se dozvěděli. Škoda, že dost lidem táhne na devatenáct, nebo osmnáct. Ze spánku v autobuse mě neustále budil Karel a jeho výklad o zdejším kraji. Postupně to ale působilo jako ukolébavka, jelikož asi neví, co to jsou tečky a pomlky. Byla to prostě jedna velice dlouhá věta týkající se počasí u moře, přes ceny v Itálii až po hloubku Macochy. Tentokrát jsme se ubytovali ve městě Frejus, kde jsme strávili tři noci.

Třetí den byla snídaně opět na sedmou, takže jsme byli stejně nevyspalí jako vy, kteří jste chodili do školy. Nemusíte závidět, protože jste určitě chodili spát dříve. Tento den byla na programu jako první parfumerie Fragonard. Byl to velice silný aromatický zážitek. Čich jsem ztratila asi na pouhé dvě hodiny a hlava se mi motala ještě menší časový úsek. Někteří odvážlivci si dokonce i něco koupili. Proto všem doporučuji nosit do školy plynovou masku, než budou všechny zásoby “vůní“ vyčerpány. Další zastávkou byl Canyon du Verdon. Nacházel se zde i most, kde byl provozován bungee jumping. Viděla jsem tři odvážlivce a vsadila bych se, že mi bylo hůř než jim. Jako poslední jsme navštívili městečko Moustiers, které je známe díky své keramice, ale mě stejně víc zaujala jejich zmrzlina.

Čtvrtý den se autobus proměnil v pojízdnou syrečkárnu. Tu facku, kterou vám ten puch dal při pokusu o nastoupení, si nedokážete představit. I když tento den považuji za nejkrásnější z celého pobytu. Jako první nás vítalo město Nice a jeho krásné pláže, trh starožitností (přísahám, že jsem tam viděla naběračku za 730 euro!), který jsme radši rychle opustili, a výborná zmrzlina- zejména ta pivní (světe div se, opravdu chutnala jako pivo!). Slunce pálilo a tak jsme se vydali na pláž, technicky vyřešili převlékání a hurá do moře. Krásného, teplého, úžasně modrého moře. Nad námi lítali racci a my byli jako v ráji. Když jsem si vzpomněla, že týden předtím jsem se v Roháčích brodila sněhem, bylo mi nádherně. Tohle bylo pravé léto. Asi o půl čtvrté jsme se museli s pláží rozloučit a jeli jsme vstříc světově známému Cannes.  Fotili jsme se před filmovým palácem, ale vážně mi neudělalo radost, že odstranili červený koberec a já si tedy připadala naprosto obyčejně. Následoval rozchod. Obchodů tu bylo plno, ale bylo nám doporučeno jít asi o dva bloky dál z čistě finančního hlediska. Došlo nám to. V ulici, ve které jsme stáli, jsme si nemohli dovolit asi ani papírový kapesník. A v těch blocích zapadlejších jsme našli pravého českého Baťu. Západ slunce jsem pozorovala z písčité pláže a po kolena ve vodě. Byl to opravdu kýč, ale tak nádherný kýč! Nastala naše poslední noc ve Francii a tak jsme to oslavili.

Pátý den jsem skoro celý prospala. Možná to bylo únavou, ale pravděpodobnější je, že to bylo omamným vzduchem v autobuse. Po hlasitých citoslovcích vyjadřující znechucení a po výzvách, aby si ty sýry onen člověk laskavě dal do kufru, se stejně nic nezměnilo. Stavěli jsme v Monaku. Viděli jsme obrovský chrám s náhrobky královské rodiny, střídání stráží před knížecím palácem a dokonce jsme ho i navštívili. Opět s dětskou slevou do čtrnácti let. Jeli jsme kousek cesty i po dráze formulí. Ne, že bych ji viděla, ale bylo nám to řečeno. Naše další cesta vedla do Brixenu. Jeli jsme celé odpoledne a přijeli až okolo jedenácté večer a snídaně byla jako vždy v sedm.

Krušné ráno šestého dne zmiňovat nebudu. Kradení jídla při snídani na svačinku, které bylo výslovně zakázáno, také ne. Nedýchatelno v autobuse také ne. Dvojici, která se ztratila a přišla o půl hodiny déle a tím pádem jsme v tomsmradu seděli víc, než bylo třeba, už vůbec ne. Vyjeli jsme do přírody. Dolomity jsou opravdu úžasné. Vyjeli jsme lanovkou asi do 2700 m n. m. Výhled byl dokonalý, ale Karel nám dal pouhých 20 minut. Dalo by se tam vydržet hodiny, jen sedět a rozjímat. Cortina d´Ampezzo byla naši další zastávkou. Rozchod už byl delší, což o to – škoda jen, že byla zrovna siesta a všechno bylo zavřené. Tak jsme ten čas proleželi na lavičkách. Karel v autobuse prohlásil, že sice nebylo nic otevřeno, ale aspoň jsme si mohli prohlédnout nabídku ve výlohách. Sprška ne zrovna slušných výrazů ovládla autobus. Nakonec jsme viděli jezero Misourina, udělali cvak cvak a hurá zpátky do Brixenu! Čekala nás skoro královská večeře o čtyřech chodech! Nejdříve salát zeleninový, následně lasagne, čímž jsme si mysleli, že večeře končí, ale za pár minut přiběhla servírka s bramborou kaší a masem. Mé břicho se ocitlo na hranici prasknutí. To jsem ještě nevěděla, že nás čeká ovocný salát. S funěním jsem došla do třetího patra a chtěla jít spát, ale byla to poslední noc, důvod slavit.

Po třech a půl hodině spánku jsem vyrazila na snídani, potom sbalit saky paky a šup domů.  Po projevení zájmu vidět onen dům, ve kterém pobýval Borovský, jsme byli ujištěni, že okolo něj pojedeme. Po slovech – je někde támhle za těmi stromy, jsem se musela opravdu smát. Z autobusu jsme viděli panorama Innsbrucku a přestávku jsme si dali v Kitzbühelu, který se pyšní nejstrmější sjezdovkou. Prošli jsme tamější pěší zónu a pokračovali v cestě až k jezeru Chiemsee v Rakousku. Tam jsme se nalodili a dopluli až na ostrov, na kterém je palác kdysi dávno vybudovaný – avšak nedostavěný – bavorským králem. Palác jsme navštívili, jak jinak než za dětské vstupné. A to bylo poslední místo, které jsme viděli. Potom už se jelo opravdu jen domů. Na benzinách jsme měli pět minut na to, abychom se všichni vystřídali na záchodech, a když si vybavíte, jaké se dělají fronty na těch dámských, musí vám být úplně jasné, že to opravdu nelze stihnout. Zaráží mě, že pan průvodce jezdí na takové zájezdy dlouhá léta a tohle mu nedojde. Najeli jsme něco přes 4000 kilometrů a není divu, když pan vtipálek řidič skoro každý kruhový objezd objel aspoň dvakrát. Jeho mínění o nás bylo asi taky trochu zcestné, jelikož filmy, které nám pouštěl, nesly názvy jako Sexy párty a Jak na holky. No co, aspoň jsme se zasmáli.

A co jsem si přivezla domů? Spálené čichové buňky, deset kilo mapiček všech měst a městeček, čtyři a půl litru vína, spoustu zážitků a dva nechutně smradlavé sýry. Za celý pobyt jsem použila tři francouzská slova, což by nebylo nic divného, škoda jen, že se francouzsky učím sedmým rokem.

No, když to srovnám s tím výletem na Kokořín…

A tuhle otázku si nekladou jen budoucí maturanti, ale i učitelé, a pravděpodobně i politici. Státní maturita je připravována již více než deset let, ve kterých už ji vedení našeho milého státu stihlo dvakrát odložit. Letos už to vypadá, že se začne něco dít. Totiž v polovině října (od 11. 10. do 14. 10.) čeká čtvrté ročníky generálka, po které se rozhodne, zda je konečně všechno dobře připraveno a naplánováno.

Tato zkouška má prý studenty uklidnit, připravit, ale tak mě napadá, kdo má v říjnu vůbec zpracované maturitní otázky? A že by měl už úspěšně skládat maturitu, to se mi opravdu nechce věřit! Ve mně by to vyvolalo jen paniku a děs, že jsem to nezvládla, tudíž nemám šanci na lepší výsledek o pár měsíců déle. Naši čtvrťáci a sextáni se tomu také nakonec nevyhnou. I když si dlouho mysleli, že se generálky nezúčastní, tudíž je nečeká žádný stres, ale žádná představa o tom, jak to tedy bude vypadat. Upřímně jsem ráda, že maturita mě čeká až za dva roky (i když ona to výhra asi zrovna také nebude).

Další pochybnou stránkou věci je objektivita maturity. Podle ministerstva školství bude možné porovnat kvalitu škol. Ano, maturita na učilišti vypadá asi jinak než na gymnáziu. Bude mít dvě části, a to společnou a profilovou. Společná znamená dvě povinné zkoušky- český jazyk, a pak máte na výběr mezi matematikou nebo cizím jazykem. U těchto předmětů si dokonce můžete vybrat obtížnost. Škola nám nemůže nařídit povinně skládat těžší variantu, ale jestli tu lehčí musí zvládnout na školách typu „strojárna“ (tím nechci zmíněnou školu hanět, ale něco mi říká, že je asi více zajímají jiné předměty než právě český jazyk), doufám, že těžší varianta bude pro nás, gymnazisty, přijatelná. Těžko říct, jestli nám k něčemu bude. Prý by to měla být jakási pomyslná vstupenka na vysokou školu, ale otázka zní, které školy a do jaké míry budou brát těžší variantu maturity v potaz, a kdo ví, jestli vůbec. Potom by vlastně bylo naše úsilí k ničemu. A následuje část profilová, kterou budou tvořit ředitelé a ředitelky jednotlivých škol. Pravděpodobně bude tato část obdobou maturity, na kterou jsme byli zvyklí doposud. Svoji hlavu, jistě dychtící po znalostech, si budete smět naplnit dvěma a ti hyperaktivnější z vás až třemi předměty.

Takhle to vše s největší pravděpodobností bude vypadat v roce 2011. Je to takzvaná náběhová fáze. V roce 2012 už nebudou ve společné části jen dvě povinné zkoušky, ale tři.

A to – samozřejmě český jazyk, cizí jazyk a do třetice výběr mezi matematikou, informatikou nebo společenskými vědami.

A skoro celé (přesněji ze 72 %) to financuje Evropský sociální fond, tak doufejme, že to nebudou jen další vyhozené peníze! J

ČTVRTEK:

Ráno popadněte své ratolesti nebo mladší sourozence za ručičku a odvlečte je k Labi. Bude zde pro ně připraveno spoustu atrakcí, kterým určitě neodolají. Upřímně – kdyby to nebylo blbý, do skákacího hradu bych vlezla taky. Zatímco si děti budou hrát, vy můžete zhlédnout vystoupení taneční skupiny T- Bass a následně se zapojit do workshopů. Až odvedete dětičky domů, vezměte si plavky, protože v 16.00 startuje Sprint City Aquathlon, což znamená, že 200 metrů poplavete a pak si jistě stále plni energie zaběhnete 2 kilometry. Jestli budete mít stále přebytečnou energii a vaše rovnováha bude stále dobrá (stánek s pivem nebude daleko), můžete v 17.00 vyběhnout na Trubačovu lávku. Je to poměrně úzký pruh železa na polystyrénu natažený od jednoho břehu k druhému. Před startem vám dají Semtex, vypijete ho a můžete vyběhnout. Letos taky poprvé startuje nová kategorie- běh přes lávku v pohádkovém kostýmu. V 18.10 přijďte podpořit hradeckou osmiveslici, která bude zápolit se soupeřem z Pardubic. Vloni to pro Hradec nebyl vítězný souboj, takže doufám, že letos jim to už nedarujeme! Pomsta bude (snad) sladká! V 19.45 vám Xindl X něco s lítostí oznámí, možná to, že je dysgrafik. Snad nad ním bdí anděl. Potom přijde pastva pro oči. V devět hodin se zde budou promenádovat modelky a možná i modelové. A až budou děti dávno spát, přijde na řadu program s hvězdičkou- Nude lávka pro odvážnější Hradečáky. Ještě se zmíním, že po celý den bude vše v rukou moderátora Pavla Cejnara.

PÁTEK:

Když děti nebudou nabažené ze čtvrtka, můžete je k řece odvést znovu. Program bude asi přibližně stejný. Opět se můžete podívat na skupinu T- Bass a potom vystoupí Hudební divadlo Dětem. Od 15.00 do 20.00 vás budou bavit skupiny PHC a Vyhoukaná sowa. Od půl deváté to bude Děda Mládek ilegal band a v deset se můžete začít svíjet v rytmu starších hitů. Dj Sandokan vám ukáže, co je to oldies disco. Po celé odpoledne bude probíhat teprve druhý pivní festival. Zúčastní se ho 10 pivovarů. Například Primátor Náchod, Svijany, Gambrinus, Holba a Rohovec.

Po celý čtvrtek a pátek můžete zaskočit k U-rampě, kde vám Jan Valenta a Spaceman ukáží, jak se dělá freestyle show.

SOBOTA:

Od 10.00 do 18.00 se můžete pasivně koukat na závody dračích lodí, nebo můžete být trošku aktivnější a s kamarády sestavit tým, kde bude 22 lidí, přihlásit se a soutěžit taky. Po přihlášení vám připraví loď a vše zajistí, takže nebudete muset vynakládat energii navíc. Soutěží se o putovní pohár města Hradce Králové.

Tak přeji hezkou zábavu a doufám, že se tam redakce Punklu s vámi potká!

Xindl X také vystoupí na hradeckých Dnech Labe.

[col-sect]
[column]
Není to jen tak obyčejný festival! Může se pyšnit celou řadou věcí. Hlavně je to nejdéle trvající amatérský festival na světě. První ročník proběhl v roce 1931 k oslavení Mistrových osmdesátých narozenin a od té doby se koná každý rok. Jeho další plus jsou účinkující ze zahraničí, velký doprovodný program a závěrečný večer se můžete těšit i na velkolepý ohňostroj. Také si můžete v průběhu festivalu, až budete divadlem zcela nabaženi, prohlédnout město Hronov a rodný dům Aloise Jiráska, který se nachází v samém centru města na okraji krásného parku.
[/column]
[column]
Od 30. července do 7. srpna tu budou v ulicích, v divadle, ale i v parcích k vidění různé žánry divadel. Od klasických činoher, loutkoherectví přes experimentální divadlo až po studentské divadelní pokusy. A až se budete divit, že z okolí nevyzařuje žádná rivalita, tak nejste na omylu. Žádná rivalita není totiž potřebná, jedná se o nesoutěžní přehlídku, vše probíhá v klidu, míru a veselé náladě. A pro ty z vás, kteří byste si o svých dojmech z různých představení chtěli podebatovat, tu bude diskusní klub a rozborové semináře.
[/column]
[/col-sect]

Ráda bych se ještě zmínila o Klubu (nejen) mladých divadelník JH. Do tohoto klubu se můžete přihlásit, i když jste úplný divadelní začátečník, či už mírně divadelně pokročilý člověk, dále libovolně procházet vámi zvolenými semináři, což přinese určitě do jisté míry spokojení ze seberealizace vašeho uměleckého já. Své znalosti můžete obohatit v různých oborech, jako jsou dramaturgie, režie, jevištní řeč, nonverbální komunikace, scénografie, práce s maskou, akrobacie, pantomima a nebude chybět ani žonglování. Výukou vás budou provázet samí vzdělaní lidé a umělci. Další přihláškou, kterou vyplníte, se můžete ocitnout v Problémovém clubu, kde budete s odborníky moci diskutovat nad předvedenými inscenacemi.

Hlavní program a ani program doprovodný zatím ještě není znám, tak jen doufejme, že bude přibližně stejně dobrý jako vloni. Viděla jsem toho spoustu, představení vtipná, představení zvláštní, představení, která jsem nepochopila, představení dojemná, ale ten nejsilnější dojem ve mně zanechala výstava obrazů a fotek k památce našeho milého, pro divadlo Jesličky nenahraditelného Pepy Tejkla.

Tak plánujte prázdniny a doufám, že se třeba s někým z vás v Hronově letos potkám!

Tento zážitek absolvoval seminář Literární toulky pod vedením paní profesorky Kovačkové. Na secvičení krátkého představení jsme měli pět dní, což není příliš mnoho. Pohádku jsme sami sepsali, tedy upravili tu O Koblížkovi a byli schopni jaksi taksi zahrát. Sehnali jsme kostýmy a dokonce došlo i na hru na příčnou flétnu! Největším naším tahákem bylo Vejce, které bylo zahráno takřka dokonale, a velký červený „Hamé“ medvěd. Vše jsme zkoušeli pouze dvakrát, takže to byla trochu improvizace, ale dopadlo to dobře. Ovšem největší radost měly děti z balónků, což nás stejně neodradilo a pohádku jsme hráli třikrát. Menším dětem se líbila, ale těm starším přišla spíš vtipná. To nám ale nevadilo, svůj účel splnila. Jeden kluk po skončení naší hry mezi záchvaty smíchu prohodil, že je to pěkná blbost. Děti se vesměs usmívaly, což možná způsobil náš zpěv doprovázený již zmíněnou příčnou flétnou. Vlastně proč ne? Šlo o to, abychom je alespoň na chvíli rozptýlili.

Nás ovšem úsměv opustil, a to když nám bylo nabídnuto zahrát pohádku ještě na dětské onkologii. Ne všichni na to měli odvahu a navíc rodiče dětí nebyli úplně nadšeni, což vzhledem k jejich situaci chápu. Nakonec byla vyslána jedna z nás, aby alespoň přečetla pohádku. I zde měly balónky kladný ohlas. Nakonec si je od nás braly i sestřičky a ne po jednom.

Ten pocit, když jsme potom vyšli ven, mluvím tedy za sebe, byl nepřekonatelný. Najednou vám přijde, že všechno má smysl. Ten den jsme v nemocnici nebyli jedinými dobrovolníky. Překvapilo mě, kolik lidí tam chodí. Ať už jsou starší, na vysoké, nebo v důchodu. Sledovala jsem je a měla konečně pocit, že někdo na tom světě má dobré srdce. Být toho součástí pro mě byl nový a zajímavý zážitek. Lidé tam přicházeli s taškami plnými proutků na pomlázky a vajíček připravených na barvení. Je dobré vědět, že takoví lidé jsou a vy můžete být jedním z nich. My všichni jsme rádi přislíbili, že zase přijdeme. Všichni na nás byli milí. Ta atmosféra se nedá popsat do detailu, to byste museli zažít a tak neváhejte!

Jestliže nevíte o co jde, ráda vám to objasním. Jedná se o taneční muzikál připravovaný tanečním oborem ZUŠ Na Střezině. Premiéra už se blíží, probíhají finální úpravy, stres a nervozita se zvyšuje a zvyšuje. Jelikož jsem jedna z koček, tedy jedna z účinkujících, vím o tom své. Kostýmy se došívají po nocích. Švadlena nestíhá, proto šijeme sami. Probíhá jedna zkouška za druhou v prostorech, kam se všichni ani nevejdeme. Je nás něco okolo stovky. Kupa malých dětí, většina dospívajících, ale i lidé, kteří jsou na vysoké škole, nebo už dokonce pracují. My všichni pilně trénujeme a doufáme, že výsledek bude stát za to. Scénu tak, jak bude vypadat v divadle, ještě nikdo neviděl. Učitelé říkají, kolik všemožných rekvizit na jevišti bude, ale obávám se, že je uvidíme až v onen osudný den premiéry. Což nás ale neodradí, tancujeme, šijeme a promýšlíme vše dál.

Na rozdíl od minulých let je tento počin čistě původní projekt. Hudbu pro celý muzikál složil Pavel Horák a otextoval ji Václav Šust mladší i Václav Šust, který se zastal i funkce režiséra. Tvůrci choreografií jsou naše milé paní učitelky Petra Šustová, Dana Pešová, Klára Ježková a Pavla Cejnarová. Hlasy všem postavám propůjčili herci z našeho Klicperova divadla. Na přípravě scény spolupracuje Štěpán Málek, profesor výtvarné katedry na Univerzitě HK.

Příběh není sice příliš složitý, ale myslím, že jistou dávkou poutavosti, vtipu, životních zkušeností a dvojsmyslů se pyšnit může. Jak již název napovídá, vše se odehrává v kočičím světě, kde kočky jsou nositelkami sedmi smrtelných hříchů. Víc vám sdělovat nebudu, nechte se překvapit. Myslím, že celé toto dílo bude určitě stát za to. Nebudeme ho hrát jen jednou, pravděpodobně si své místo v divadle najde i příští školní rok a do konce tohoto roku to stihneme ještě čtyřikrát. Na své si přijdou malé děti, ale i jejich rodiče a prarodiče. Není to jen obyčejná pohádka se šťastným koncem.

Premiéra proběhne 28. března v 16 a 19 hodin na hlavní scéně Klicperova divadla. Další reprízy jsou naplánovány na duben. Lístky jsou v předprodeji v kanceláři ZUŠ Na Střezině.

Více informací najdete zde.

První osobou je Jára Dostál z kvarty A :

1. Jaký jsi měl z letošního maturitního plesu dojem?
No, byl to můj první ples, takže nemůžu porovnávat, ale líbilo se mi tam. Jo, fakt se mi ples líbil.

2. Vloni jsi chodil do tanečních, zatancoval sis vůbec?
Ale ne moc, původně jsem si chtěl zatančit víc, nakonec jsem tančil jednu taneční sérii. Pak je tu ještě jeden tanec – pogo – a to jsem si zatančil opravdu hodně.

V letošním maturitním ročníku je i Milan Kučera, který ochotně odpovídal na otázky:

1. Letos maturuješ. Jaký to byl pocit, stát na tom pódiu v záři reflektorů?
Abych pravdu řekl, tak zpočátku je to docela děsivá představa. Ta se postupně zhoršuje až do dne plesu, ale pak se prostě začneš bavit a ono je to najednou fajn. Konec konců je to jen jednou, tak proč se stresovat.

2. Přijdeš se na ples podívat i příští rok?
Jako hrdý absolvent (což doufám, že v té době už budu) určitě přijdu. Přece si takovou událost nenechám ujít! Navíc když bude maturovat spousta kamarádů a známých.

3. Strávil jsi ples se svými spolužáky, nebo ses bavil s někým jiným?
Tak podstatnou část jsem strávil se třídou (nebo lidmi z ročníku), ale taky jsem se několikrát „odpojil“ a povyrazil si i s někým z absolventů, mladších ročníků anebo lidí mimo Boženu.

4. Zažil jsi nějakou zajímavou situaci na plese?
Tak zajímavých (alespoň z té oficiální části) jich moc nebylo. Vtipného by se sice něco určitě taky našlo, ale přece jen v tom nejsem sám a nemůžu nikoho „napráskat“ .

Po delším přemlouvání mi něco prozradila i loňská maturantka našeho gymnázia – Dominika Fredová :

1. Jaký jsi měla na plese pocit, jakožto loňská maturantka?
No, prvně jsem si uvědomila, jak to všechno letí. Zavzpomínala jsem, jak ty přípravy a vlastně i celý maturiťák probíhal u našeho ročníku.. Naopak letos jsem si ples užila víc, protože bylo víc času a méně starostí.

2. Jaké bylo potkat profesory? Bavila ses s některými?
Ano, potkala jsem pana profesora Adámka, p.prof. Jalůvkovou i Navrátilovou s Benem a další. Bylo fajn si zase popovídat, co je u každého nového, celkově vládla uvolněnější atmosféra.

3. Potkala jsi některé své bývalé spolužáky, které jsi dlouho neviděla?
Bylo tam víc lidí, které jsem dlouho neviděla. Jinak ze třídy se nás tam sešlo docela dost, ale zas nebyl moc čas na delší konverzaci. Budeme muset uspořádat další slučák.

Nakonec jsem ještě trochu vyzpovídala pana profesora Černoše :

1. Jaký byl pro vás ples z pozice profesora?
Z pozice profesora to byl skvělý zážitek. Zejména vidět všechny v tom zvláštním očekávání. Nádherně oblečené a pokukující po svých blízkých. A kupodivu všichni byli přítomni, což je v posledním ročníku jev poměrně vzácný. Tak jsem si to pokoušel zapamatovat

2. Kontroloval jste podvědomě studenty, nebo jste je nechal užívat si večera?
Kontroloval jsem studenty, samozřejmě. Ale jen, jestli jsou všichni, aby mi vyšly šerpy. Jinak jsem jim kladl na srdce (nebo tam někam), aby si ten jejich večer co nejvíce užili.

3. Kolik času jste na plese protancoval?
Řekl bych tak 7 sérií, tedy zhruba tak něco přes hodinu. Ale nejvíce mi dal zabrat „tanec s maturantkami XA“. A to jsem ještě nestihl tančit se všemi.

4. Jaké byly vaše pocity ze šerpování?
Pocity to byly příjemné, jelikož jsem šerpoval sextu A i s jejich předchozí třídní, p. Vebersikovou. Ani jsme netrénovali, jak šerpu navlékat, přesto se vše podařilo. Ze šerpování jsem tedy nervózní určitě nebyl. Ale nervozita přeci jen přišla, zejména ke konci maturitního videa, když jsem vbíhal na pódium. Ale ono to nakonec nějak dopadlo

Tady najdete reportáž z našeho plesu

Maturitní video sexty A

Maturitní video sexty B

Maturitní video 4.A

Maturitní video 4.B

Tady najdete fotky od Anety Vašatové. Děkujeme

Jedná se o putovní výstavu iQparku Liberec. Můžete si zde vyzkoušet své smysly, ověřit rychlost vašich reakcí, snažit se složit, nebo naopak rozložit nějaký hlavolam, nenásilnou formou se dozvědět něco o fyzikálních zákonech. Ano, nejsem zrovna velký příznivec fyziky, jakožto školního předmětu, ale formou hry to bylo něco úplně jiného. Svědčí o tom i fakt, že z původně zamýšlené hodiny, kterou jsem byla ochotna obětovat, jsem tu nadšeně pobíhala bezmála tři hodiny, což už není zrovna málo. V tomto čase jsem zjistila, že moje trpělivost je opravdu nevelká, hodně věcí jsem přeskočila rovnou, protože třeba projíždět kovovým očkem okolo zkroucené tyče a nesmět se jí dotknout, je na mě vážně moc. Moje sebevědomí dále upadalo, když vedle mě stálo asi desetileté dítě, které tentýž hlavolam vyřešilo za pár vteřin a já u něj stála naprosto bezradná.  Za to jsem měla obrovskou radost, když jsem dokázala uvázat tkaničky na botě kleštěmi.

Zkrátka a dobře, je tu velké množství velmi zajímavých a zábavných věcí, které vám v životě asi k ničemu nebudou, ale proč se nepobavit. A když už se rozhodnete tuto výstavu navštívit, vezměte si s sebou nějakého společníka. Některé pokusy se provádí ve dvou a byla by škoda přijít o jejich vyzkoušení. Další pozitivní stránkou je, že prohlídnout si tuto výstavu přijde malé dítě s maminkou ale i starší lidé. U jednoho hlavolamu jsem zůstala se starší paní a obě jsme nadávaly, že na to nemůžeme přijít, a vůbec tu rozhovory vskutku mezigenerační počínají nějak samovolně.

Otevřeno mají od pondělí do pátku v čase 8.00 – 18.00, o víkendech až od devíti. Vstupné pro nás, studenty, je 50 Kč a pro ty ostatní 90 Kč. Celá výstava se nachází v bývalém Vertexu, mezi novou Katschnerkou a Úřadem práce.

Přeji hezkou zábavu!